I když podzim zhola nemiluji, jedno mám na něm ráda. Jeřabiny. Právě v té době dozrávají pěkně do červena a když začnou sychravé mlhavé dny a zejména rána, trsy jeřabin jsou ojíněné a někdy z nich dokonce visí kapky vláhy, jako by ty jednotlivé malvičky plakaly. Jistě ne proto, že jsou plody jeřábu obecného, který patří do čeledi růžovitých. Jeřáb má lichozpeřené listy, obvykle se 7 - 9 jařmy kopinatých, ostře pilovitých lístků. Roste skoro všude - v lesích všeho druhu stejně jako třeba někde na rumišti. Často bývá cíleně vysazován podél veřejných cest a silnic. Plody mívá převážně trpké, ale pěstují se i sladkoplodé odrůdy. S jeřábů se sbírají právě jen plody a to koncem srpna a v září. Mají značnou zásobu vitamínů, působí močopudně, trochu projímavě a také stahují. Používají se i při revmatismu. Buď lze užívat přímo čerstvou vymačkanou šťávu z bobulí, nebo zavařeninu. Ta se připravuje tak, že se 1 kg jeřabin svaří s 0,5 kg. cukru. To ovšem hovořím o sladkých plodech. Z planých se vyrábí pouze likér, takzvaná "jeřabinka" Ten je možná chutný, ale v léčitelství se rozhodně neuplatní.

Velmi vzdáleně podobná třemdavě, o níž jsem se zmiňovala minule, je vrbovka chlupatá. Ale je to podobnost čistě náhodná, vrbovka patří do čeledi pupalkovitých. Ostatně ono to s tou podobností není zase až takové, kdybychom daly ty dvě rostlinky vedle sebe, zjistili bychom, že se podobají hlavně barvou květů - obojí jsou růžové. Vrbovka ale zcela postrádá jejich složitost. Když růžové kvítky odkvetou, vytvářejí se na jejich místě dlouhé úzké tobolky, které časem praskají a z nich vypadávají semena. Semínka jsou uvnitř tobolek chráněná měkou výstelkou a když ta trochu vyschne a popraská, dere se ven v podobě chumáče jemných bílých vláken, která vypadají hodně nepořádně, jako že by potřebovala učesat. Vrbovka je úplně nenáročná rostlina, má ale ráda teplo a vlhko. Daří se jí na březích řeky či potoků a klidně se uvelebí třeba na rumišti. Vesele si roste do výšky i do šířky a kdyby na ní neuhodil podzim, rostla by snad až do nebe. Pokud vím, užitečná ničím není, ale je na ni hezké podívání. Do vázy byste si ji ale určitě nedali.

Velmi vzdáleně podobná třemdavě, o níž jsem se zmiňovala minule, je vrbovka chlupatá. Ale je to podobnost čistě náhodná, vrbovka patří do čeledi pupalkovitých. Ostatně ono to s tou podobností není zase až takové, kdybychom daly ty dvě rostlinky vedle sebe, zjistili bychom, že se podobají hlavně barvou květů - obojí jsou růžové. Vrbovka ale zcela postrádá jejich složitost. Když růžové kvítky odkvetou, vytvářejí se na jejich místě dlouhé úzké tobolky, které časem praskají a z nich vypadávají semena. Semínka jsou uvnitř tobolek chráněná měkou výstelkou a když ta trochu vyschne a popraská, dere se ven v podobě chumáče jemných bílých vláken, která vypadají hodně nepořádně, jako že by potřebovala učesat. Vrbovka je úplně nenáročná rostlina, má ale ráda teplo a vlhko. Daří se jí na březích řeky či potoků a klidně se uvelebí třeba na rumišti. Vesele si roste do výšky i do šířky a kdyby na ní neuhodil podzim, rostla by snad až do nebe. Pokud vím, užitečná ničím není, ale je na ni hezké podívání. Do vázy byste si ji ale určitě nedali.

Velmi vzdáleně podobná třemdavě, o níž jsem se zmiňovala minule, je vrbovka chlupatá. Ale je to podobnost čistě náhodná, vrbovka patří do čeledi pupalkovitých. Ostatně ono to s tou podobností není zase až takové, kdybychom daly ty dvě rostlinky vedle sebe, zjistili bychom, že se podobají hlavně barvou květů - obojí jsou růžové. Vrbovka ale zcela postrádá jejich složitost. Když růžové kvítky odkvetou, vytvářejí se na jejich místě dlouhé úzké tobolky, které časem praskají a z nich vypadávají semena. Semínka jsou uvnitř tobolek chráněná měkou výstelkou a když ta trochu vyschne a popraská, dere se ven v podobě chumáče jemných bílých vláken, která vypadají hodně nepořádně, jako že by potřebovala učesat. Vrbovka je úplně nenáročná rostlina, má ale ráda teplo a vlhko. Daří se jí na březích řeky či potoků a klidně se uvelebí třeba na rumišti. Vesele si roste do výšky i do šířky a kdyby na ní neuhodil podzim, rostla by snad až do nebe. Pokud vím, užitečná ničím není, ale je na ni hezké podívání. Do vázy byste si ji ale určitě nedali.

Na výsadbu tulipánových cibulí je dnes už skoro pozdě, přesto jsem si ale právě na tulipán vzpomněla s nostalgií, jako na jednu z časných připomínek jara. Tulipánů se na trhu vyskytuje nepřeberné množství, račte si jen vybrat - jednoduché, plnokvěté, s květy jako pivoňka či lilie, hluboce vykrajované papouškovité, tulipány rané nebo pozdní, tulipány k řezu nebo naopak nízké, vhodné do skalek či nádob a to jsem zdaleka nevyjmenovala všechny možnosti. Že se tulipány pěstují z cibulek, to asi ví každé dítě, a že za místo jejich původu bývá označováno Holandsko, to se asi také ví docela všeobecně, jen si vzpomeňte na starou píseň Tulipány z Amsterodamu! Je to pravda, z Holandska jich putuje do světa velké množství. Tulipány mají velikou výhodu, že jako všechny cibulovité rostliny po odkvětu takzvaně "zatahují," to znamená, že jim oschne i listí a trochu i stvol. V tu chvíli na záhonech zrovna nezdobí, ale toto období netrvá dlouho a doporučuje se stvoly prostě nechat, nestříhat je, aby cibule pod zemí dozrála. Přiznám se, že já tulipány do váz stříhám jen málokdy, daleko víc mne potěší jejich různobarevné kalichy na zahradě, kde také mnohem déle vydrží. Ve váze je tulipách květinka choulostivá, hned kloní hlavičku a ve větším teple se rozvine a strácí okvětní lístky. I když na udržení tulipánů ve váze co nejdéle existují nejrůznější finty, úsilí prostě nestojí za sporný výsledek, věřte mi! Ti hrdí poslové jara patří do přírody!

Jen velmi vzácně se vám může stát, že někde v přírodě natrefíte v létě na štíhlý dlouhý stvol, zakončený latou růžových kvítků, které vypadají jako malé květy lilie. Tak to je třemdava bílá a vy ji netrhejte, protože už je léta chráněná. Přídomek "bílá" má podle barvy kořene, ale to mi musíte věřit, právě kvůli tomu chránění by nebylo radno rostlinku vykopat. Já to také neudělala, vím to z knih. Třemdava patří do čeledi routovitých, která má pouze tři druhy - již zmíněnou třemdavu, routu a křídlatec. Ostatní dva druhy v naší republice nerostlou, třemdava si však kdysi dávno vyrazila z horkého jihu a přes Kavkaz doputovala až k nám. Většinou se uchytí někde na slunci ve skalní štěrbině a už z dálky krásně voní. Je totiž celá prosycená prchavým olejem, který má velmi jemnou a lahodnou vůni. Někdy také třemdavě přezdívají jesenka, ale to opravdu netuším proč, protože kvete v horkém létě. Na podzim už po ní nenajdete ani památky.

Svlačec rolní! Jak jsem byla naivní jako malá holčička, trhala jeho něžné narůžovělé kvítky do malých kytiček a upocenými tlapkami je cpala do náručí všech panenek. Já k...a nebeská! provolala bych dnes se slavným doktorem Štrosmajerem. Svlačec někde na poli či roli, proč ne, ale svlačec na vlastním pozemku, to je katastrofa! Věřte mi, vím o čem mluvím. Na jednom místě naší zahrady s ním bojuji už celou řadu let - bezvýsledně. Bojuji, protože hned první rok na jaře, když jsme koupili náš domeček, usmyslela jsem si na tom místě hezký záhonek. Co, usmyslela, já ho založila! Půvabný, trvalkový... jenomže jak čas pokračoval, po plotě se začal vinout svlačec. Ještě stále jsem netušila zradu a radovala se z jeho drobných kvítků. Jenomže brzo byl plot mezi naším a sousedovic prohnutý a vyboulený pod tíhou cizopasícího rostlinstva, vysoké keře pivoněk jím obtočené a systematicky dušené jako všechno ostatní okolo. Vrhla jsem se do boje, leč ten je marný, dávno už to vím. Svlačec má totiž podzemní oddenky dlouhé někdy až metr a půl, to se nedá vykopat. Každé překopnutí a rozdělení oddenku v zemi znamená jen další bujení nadzemní část. Decimuji tedy tu. Soustavně, nicméně stále nedostatečně. Je to hloupé, ale v boji svlačec rolní kontra vnadná zahradnice vítězí i po létech jednoznačně ten malý vlezlý neřád!

Dnes se jim všem šmahem říká chryzantémy. Za mého dětství to byly listopadky. V obchodech s květinami je nikdo nepotkal, své místo měly až okolo svátku Dušiček u hřbitovů. Mně to vždycky připadalo nespavedlivé . Tak krásné, různobarevné květy, odsouzené sloužit jen pro slávu zemřelých. Vím, že se říká "o mrtvých jen dobře", ale to není důvod, aby oni jediní měli propachtovaný i půvab z posledních kvítků končícího roku! Naštěstí jsem dočkala změny. I když není zase až tak daleko doba, kdy jsem byla ještě jako mladá holka vyslána do květinářství, abych za celý kolektiv objednala kytici pro uctění kulatých narozenin našeho šéfa. "Tyhle ale ne, to by vypadalo, jako byste mu přáli funus," pokárala mne ne štíhlá žena za pultem, když si všimla, že pošilhávám nejvíc po veliké váze s obřími žlutými chyzantémami. Nedávno jsem slavila padesát. Dostala jsem obří kytku z kosmatých růžových chryzantém. Jen nejstarší kolegyňka mi při objetí zašeptala :"Promiň, není to jako pohřební kvítí? Víš, zvítězila většina a holky říkaly... " Já jsem ráda, že mám kolem sebe mladý kolektiv. Jsem ráda, že chryzantémy (nebo listopadky) nevidí jako pohřební kvítí! Protože nic takového ve skutečnosti ani nejsou!

Kontryhel obecný (Alchemilla vulgaris) je pěkná potvůrka, i když do kytice byste si ho asi nenatrhali. Kvítky kontryhelu jsou nijaké, drouboučké, světle zelené. Zato listy má tato drobná rostlinka silné a poměrně veliké. Jsou to takové pěkné malé mističky, v kterých se po ránu drží uprostřed kapka rosy. Staré léčitelky prý kdysi radily sbírat tu rosu do džbánku a umývat se jí, že to prospívá zdraví. Možné to je, ale samotný kontryhel je léčivka, která se dodnes vykupuje. Přesto není tak samospasitelný, jak to kdysi vioděli staří alchymisté. Ti totiž věřili, že kontryhel je důležitá ingredience, která jim pomůže při stvoření úmělého zlata. A to ta drobná rostlinka, lidově nazývaná husí nožka, doopravdy neumí.

Že jsem kdysi,ještě když byl naživu můj o hodně starší manžel, začala na zahradě pěstovat mátu, to nebylo samoúčelné. Vedle toho, že několik jejích druhů je v plenéru vysloveně zdobných, žvýkání jejích lístků osvěžuje dech a přitom se hodí i do různých salátů či na ozdobení drinků, mám maminku, která léta zápasí s problémovým žlučníkem. (Aby si ho dala vyoperovat, to ji ani nenapadne, ale svými záchvaty sužuje celou rodinu). A na to pomáhá mátový odvar! Jedva jsme se zmohli na zahradu, začala jsem se pídit po sazenicích máty. Jenomže před léty to nebylo tak snadné jako dnes, kdy si dojdete na jaře s košíčkem někam na tržnici a je vymalováno! Snažila jsem se marně docela dost, nakonec se to oklikou dostalo k sousedce zprava, k té krevnaté, co měla k sobě neduživého, směšně drobounkého muže. Jednou na mne spiklenecky mrkla přes plot: "Vy sháníte aplégr máty? Že jste neřekla, já jí pěstuju už léta, já vám kus ukopnu." A nebyla ráda, že v tom se vynořila další sousedka, největší místní drbna. Aniž jsem tušila proč, ve velmi krátké době mne začaly stíhat soustrastné pohledy všech postarších matrón. Až o hodně později jsem pochopila proč. Až když jsem se kdesi dočetla, že máta prý má také velký účinek na potenci. Prý tak výrazný, že ve vojsku - teď jsem zapomněla koho, snad Césara či Hannibala - měli kdysi mátu pro jistotu zakázanou!

Už je myslím po nich, už nikde v květinářství nevidím prodávat slunečnice, myslím slunečnice roční. A i když se prodávají - hodně draho, mimochodem - nikdy doma ve váze nevydrží dlouho. Kdysi se koupit nedaly. Pokud člověk toužil mít je doma, musel si je buď vypěstovat na zahrádce nebo se prostě dopustit polního pychu a ukrást si pár květů rovnou na jézeďáckém. Přiznávám, že i já jsem párkrát neodolala, ale protože jsem v jádru slušný člověk, později jsem si je raději cíleně pěstovala na vlastním. A do vázy jsem je neřezala! Vyrostly pokaždé statné a veliké, vyšší než kamenný sloupek u vstupní brány. A otáčely se za sluncem, přesně jak je to v té staré písničce. Byl na ně hezký pohled. A ještě víc se mi líbí, když jedu kolem velikého pole plného slunečnic a ony se všechny dívají za svým božstvem. Helianthus annus, jak se jmenují odborně, patří do čeledi hvězdnicovitých. Rod helianthus má asi 70 druhů, ale slunečnice roční jsou z nich největší - umí se vytáhnout až do tří metrů a jejich květ dosahuje průměru 30 centimetrů. Pěstuje se zejména kvůli semenu, které objevíte v prodeji v kdekteré samoobsluze jako potravu pro lidi - a v prodejnách se zvířecími potřebami zase nakoupíte podřadnější kvalitu na dokrmování ptactva v zimním období. Není divu, že je semeno tak ceněné - obsahuje olej, bílkoviny, glyceridy a mnoho dalších užitečných látek, které v potravě výrazně prospívají jak lidem, tak ptactvu.

Nedá mi to, abych se tu nezmínila o přesličce rolní (Equisetum arvense). Podle mne má nárok nejen na zmínku, ale i na úctu - vždyť její stromovití prapředkové stojí v základech naši historie a dodnes některé z nás hřejí v podobě uhlí. Současná přeslička je zase vyhledanou léčivkou - obsahuje hodně kyseliny křemičité. Já jsem se s přesličkou seznámila kdysi dávno, u babičky v Krkonoších. Tehdy tam rostla podél polních cest, které vedly do sousedních vesnic. Na jaře se vytáhla ze země její silná, hnědá, boulovitá lodyha, zakončená nahoře kuželovitou paličkou, která mi připomínala mlaďounkou bedlu jedlou. V létě se ovšem přeslička změnila k nepoznání- najednou vypadala jako statný malinký smrček. Jednou jsem kdesi vyčetla, že v dobách dnes již skoro zapomenutých se přesličkou čistily stříbrné příbory. Přinesla jsem domů plné hrsti přesličky a začala jimi čistit babiččinu zamilovanou stříbrnou kávovou lžičku. Musím uznat, že jsem hi vycídila do zářivého třpytu. Ale dodnes nevím, zda to bylo působením přesličky či pouze tím, že že materialisticky zaměřená babička lžičku nikdy pro krásu necídila.

Dnes už snad neexistují louky, kde se tráva vytahuje ke slunci, až vám roste skoro do pasu a mezi ní se skví trsy květin. Já takovou louku ještě pamatuji u babičky v Krkonoších. Vynikaly v ní velikánské okaté kopretiny a sposta bleděmodrých zvonků. Pokaždé mne potěšilo je z vysoké trávy opatrně vyplést, natrhat si jich kytičku a třást jejich něžnými kvítky, protože doopravdy o sebe něžně zvonily. Nebylo to takové barbarství, jak byste asi mysleli, i když pravda, pokud by někdo kytici zvonků vezl dalekou cestu třebas z výletu, bylo by to vyložené moření těk hezoučkých kvítků. Já je ale natrhala za rosy, u babičky vlastně za domem a donesla je do svého pokojíčku, který byl prostorný, z pevných kamenných zdí a proto chladný. A zvonky se na mne z bílé porcelánové vázičky usmívaly několik dnů. Ono i v té louce rostlo zvonků několik druhů. Na kraji, u kamenných hromad se našly silné, jednoduché stvoly zvonku řepkovitého, jehož kvítky rostly hustě za sebou, ty ale v kytici nevypadají pěkně. Křehoučký, jemný zvonek rozkladitý jsem naproti tomu nikdy netrhala, protože byl v louce jednak příliš vzácný a hlavně mi přišlo vysloveně líto trhat takového jemného chudinku. Ovšem zvonek okrouholistý nebo broskvolistý, ti se mnou do mé komůrky často chodily v doprovodu kopretin. A zvonily jako rolničky rozesmátých šašků.

Mléč zelinný - to je ta nehezká vlezlá rostlina, kterou dodnes potkáte třebas na zanedbaném kousku zahrady u kompostu. Kdysi na ni vyrážely babky v pantoflích a s nůší, trhaly ji pro houstata. Ale když tu nůši skoro naplnily - a že to netrvalo moc dlouho, co mléče kdysi
na vesnici bylo - příděl vitamínů dostaly i slepice a kuřata a selátka též, všechna mládež! Vždyť je také mléč příbuzný pampelišce, které se říká smetanka lékařská a do salátu si jí přidávají i lidé ( teda ti, kteří mají rádi zdravou stravu, ostatní se ofrňují a papají kdovíco s kdovíčím). Jinak mléč užitečný není, ale i tak to snad stačí ospravedlinit jeho existenci na tomto světě. Mlíčka má v sobě, co hrdlo žádá. I jinými názvy se mi jinak neříká než Kaní mléko, mlíčnák nebo mlíčí. A proč vlastně? Když rostlinu utrhnete, pochopíte!