Že jsem kdysi,ještě když byl naživu můj o hodně starší manžel, začala na zahradě pěstovat mátu, to nebylo samoúčelné. Vedle toho, že několik jejích druhů je v plenéru vysloveně zdobných, žvýkání jejích lístků osvěžuje dech a přitom se hodí i do různých salátů či na ozdobení drinků, mám maminku, která léta zápasí s problémovým žlučníkem. (Aby si ho dala vyoperovat, to ji ani nenapadne, ale svými záchvaty sužuje celou rodinu). A na to pomáhá mátový odvar! Jedva jsme se zmohli na zahradu, začala jsem se pídit po sazenicích máty. Jenomže před léty to nebylo tak snadné jako dnes, kdy si dojdete na jaře s košíčkem někam na tržnici a je vymalováno! Snažila jsem se marně docela dost, nakonec se to oklikou dostalo k sousedce zprava, k té krevnaté, co měla k sobě neduživého, směšně drobounkého muže. Jednou na mne spiklenecky mrkla přes plot: "Vy sháníte aplégr máty? Že jste neřekla, já jí pěstuju už léta, já vám kus ukopnu." A nebyla ráda, že v tom se vynořila další sousedka, největší místní drbna. Aniž jsem tušila proč, ve velmi krátké době mne začaly stíhat soustrastné pohledy všech postarších matrón. Až o hodně později jsem pochopila proč. Až když jsem se kdesi dočetla, že máta prý má také velký účinek na potenci. Prý tak výrazný, že ve vojsku - teď jsem zapomněla koho, snad Césara či Hannibala - měli kdysi mátu pro jistotu zakázanou!