Dnes už snad neexistují louky, kde se tráva vytahuje ke slunci, až vám roste skoro do pasu a mezi ní se skví trsy květin. Já takovou louku ještě pamatuji u babičky v Krkonoších. Vynikaly v ní velikánské okaté kopretiny a sposta bleděmodrých zvonků. Pokaždé mne potěšilo je z vysoké trávy opatrně vyplést, natrhat si jich kytičku a třást jejich něžnými kvítky, protože doopravdy o sebe něžně zvonily. Nebylo to takové barbarství, jak byste asi mysleli, i když pravda, pokud by někdo kytici zvonků vezl dalekou cestu třebas z výletu, bylo by to vyložené moření těk hezoučkých kvítků. Já je ale natrhala za rosy, u babičky vlastně za domem a donesla je do svého pokojíčku, který byl prostorný, z pevných kamenných zdí a proto chladný. A zvonky se na mne z bílé porcelánové vázičky usmívaly několik dnů. Ono i v té louce rostlo zvonků několik druhů. Na kraji, u kamenných hromad se našly silné, jednoduché stvoly zvonku řepkovitého, jehož kvítky rostly hustě za sebou, ty ale v kytici nevypadají pěkně. Křehoučký, jemný zvonek rozkladitý jsem naproti tomu nikdy netrhala, protože byl v louce jednak příliš vzácný a hlavně mi přišlo vysloveně líto trhat takového jemného chudinku. Ovšem zvonek okrouholistý nebo broskvolistý, ti se mnou do mé komůrky často chodily v doprovodu kopretin. A zvonily jako rolničky rozesmátých šašků.