Kdybyste někdy mezi trávou spatřili v přírodě rostlinu, která by vypadala úplně jako červenavý jetel luční, ale kvetla žlutě, nezoufejte. Není to mutace jetele, ta metla lidstva, kterou způsobili šílení vědci křížením čehokoli s čímkoli, je to zcela jistě rostlina sice příbuzného rodu, čili motýlokvětá, ale jmenuje se úročník bolhoj. Úročníků je na třicet druhů, u nás roste pouze bolhoj, ale je tak proměnlivý, že stačil vytvořit pět samostatných druhů. A proč se mu říká bolhoj? No, vždyť to je dané jménem - kdysi si jeho rozmačkanou natí lidé hojili otevřené boláky, je to tudíž rostlina bol hojící. Dnešní člověk by asi bolestí dost zkusil, kdyby byl odkázán na léčku pouze úročníkem - já osobně jsem ho naposled viděla ve volné přírodě asi před pěti lety a to naprosto ne v takovém množství, aby bylo možné si jím něco léčit. Než ale lidé přírodu poničili a léčivé byliny z ní téměř vymýtili, úročníku bylo dost a lidé využívali jeho silice a sliz k léčení.

Vím, že do léta je ještě daleko. Já se ale na toto období moc těším, protože to pokvetou pivoňky. Napřed porcelánově růžová ranná odrůda, ta má spoustu vonných okvětních lístků natěsnaných do jedné mohutné palice. Jako další mi vykvete zářivě bílá Lady Anne. Také trochu voní, ale rozhodně ne tak vtíravě. Její poupata mohou být i hodně zavřená a přece uříznutá po několika dnech ve váze rozkvetou. Obě tyto variety ale mají nevýhodu, když odkvetou. A zvlášť, když v tom období ještě ke všemu zaprší. Pivoňkové květy splihnou a opadají a v tu ránu je to kam se hrabe lesk a bída kurtizán - z nádherné nadýchaný krinolíny je ucouraná laciná paráda co nikoho nepotěší. Naštěstí mám na zahradě ještě třetí pivoňkovou variantu. Jak se ta odrůda jmenuje nemám ponětí, chalupu jsme koupili skoro před třiceti lety i se dvěma vzrostlými keři a ty se mi za ten čas podařilo rozdělit na pět. Květy jsou veliké, se žlutými pestíky a mají temně cyklámenovou barvu jako temnokvěté bramboříky. Jen když hodně silně svítí slunce, jejich středy lehounce vyblednou do výrazné růžové. Tato odrůda květe na naší zahradě nejbohatěji a i když odkvétá, drží se hrdě. A po odkvětu stačí vhodně sestřihnout stonky a zbytek sezóny zdobí alespoň temné zelené listy. Tomu říkám úžasná trvalka!

Když se řekne "bukvice", každý si zaručeně představí poldnici stromu buku. "Funí, jako když jde prase z bukvic," říká se a míní se tím, že prase funí, protože je spokojené a bukvicemi přežrané. Že by se prase mohlo přežrat rostliny? Správně, to ne! Ale přesto existuje rostlina, která se jmenuje bukvice lékařská (Betonica officinalis). Patří mezi hluchavkovité a dřív se počítala mezi čistce, také se jí říkalo čistec lékařský. Moderní botanika ale vyřadila bukvici z čistců jako samostatný rod. A to není od věci, třebaže čistců je v našich krajích devět druhů a bukvice je jen jedna. Její kořen má odporně hořkou chuť, přesto se ale velice využíval ve středověkém léčitelství, odtud ten dnešní název. I když Plinius tvrdí, že dříve se jmenovala Vettonica podle národa Vettonů, který sídlil pod Pyrenejemi. Kdoví. Její zázračným vlastnostem se ještě ještě v dobách poměrně nedávných přikládala veliká váha, existuje například italské pořekadlo "prodej kabát a kup si bukvici", tak prý je důležitá. Mo a jak ji poznáte? Listy má trochu jako kopřiva hluchavka, květy růžovo červené barvy rostou na vysoké lodyze v lichoklasu, jak se říká klasnatému květenství. A zvláštní znamení - najdete ji nejspíš na suché stráni nebo lesním palouku, taková místečka přímo zbožňuje.

Jestlipak víte, nač se těším? Nebudu se dělat tajemná, netěším se na to, až podědím mnoho milionů a začnu si žít jako královna ze Sáby, protože je mi jasné, že se něco takového nemůže nikdy stát. Netěším se ani na dovolenou, protože ta moje naplánovaná je ještě daleko. Jelikož jsme právě uprostřed zimy, stačí mi ke štěstí těšit se na to, až poprvé v této sezóně uvidím rozkvetlý podběl obecný. Vybavuje se vám, o které rostlince to teď mluvím? Je taková nenápadná, není ani moc krásná a do kytice byste si ji rozhodně nesvázali, ale přece jen srdce potěší, protože je to jedna z prvních, kterou můžete objevit rozkvetlou na sotva roztálé hlinité stráni. Žlutými očky mrká do světa a láká první jarní hmyzí hladovce: "Tady jsem, plná mízy a pylu, pojďte ke mně na panáka!" Člověk podběl také využívá, sbírá jeho žluťoučké květy a suší je, aby z nich později vařil čaje proti nachlazení a chrapotu. Podbělu to nevadí. Kvete hojně a brzo dozrává. Jako první má svá zralá semena v době, kdy ostatní květiny ještě spí a je připraven k rozmnožování. Pokud jeho semínko padne do sucha, zajde. Ale jestli je vítr odnese na vlhké místo, uchytí se a do podzimka je z něj nová rostlina.

Že meduňka je léčivka, o to se se mnou jistě nikdo nepře. Používaly ji už naše prababičky k nejrůznějším nálevům a odvarům. Kupovat si sušenou nať v lékárnách, to může jen někdo, kdo má malou spotřebu, naše rodina by se finančně zruinovala. Naštěstí je meduňka bylina vytrvalá, dvě zakoupené sazenice se mají u nás na venkovním záhonku fantasticky a ještě navíc zdobí. Ona sice meduňka v zásadě vypadá jako mírně zkultivovaná kopřiva (a co, vypadá, vždyť ona také vlastně je), ale statná a zdravá rozložitá rostlina je pastvou pro oko. A když rozkvete bílými drobnými hluchavkovými kvítky, je samozřejmě také pastvou pro včelky a těm to přeji. Z meduňky se sbírá nadzemní část, prostě a po lopatě řečeno, při sklizni si navléknu na levačku silnopu rukavici, do pravé uchopím srp a jdu na věc. Celý trs si popadnu do levice a odsekávám dole silné stonky, až mi to celé zůstane volné. Celý trs rozdělím do několika menších, aby bylina lépe a dříve proschla, oberu ohnilé nebo jinak nezdravé lístky a trsy pověsím uschnout do stínu a mírného průvanu. Usušené podrtím v dlani a zbytek nastříhám starými nůžkami, odstraním pouze velmi silné stvoly. Z nati vařím uklidňující čaj (je dobré ho konzumovat před spaním ) a pokud se k někomu spánek nedostavuje opětovaně, místo prášků mu připravím větší množství odvaru do večerní koupele a spinká jako nemluvňátko. Meduňku je ale dobré mít také od jara do podzimu po ruce čerstvou. Můžete ji přidávat do zeleninových salátů, do kompotů, čaj z ní také chutná mnohem lépe než ze sušené a kdo miluje bloody Mary a podobné míchané koktejly, spánembohem si ji může dát do pití, když nemá po ruce mátu!

Libeček, to je koření, bez kterého si někdo nedokáže představit obyčejnou bramboračku, někteří jej sypou jen tak na vařené brambory a ti skalní jej musí mít skoro ve všech pokrmech, počínaje polévkami a konče saláty. Libeček je kořením našich prababiček a třebaže mně zrovna libě nevoní a proto jej nepoužívám, musím uznat, že jsem v menšině. Libeček je vytrvalá bylina z čeledi měříkovitých, dokáže vyrůst až do dvou metrů a je vedle toho také náležitě rozložitý. Listy nemá příliš dekorativní, připomínají řapíkatý celer a ani od květu nemůžete nic chtít, taková bolehlavovitě rozložená palice a ještě navíc k tomu světlounce zelená! Libeček si ovšem může dovolit krásou zrovna neoplývat, protože vedle toho, že se jeho nať přidává s oblibou do jídla, je i velice užitečný z lékažského hlediska. Působí močopudně, při nechutenství, průduškových zánětech, dokonce se podle starých léčebných metod doporučuje i při celkové slabosti. A právě tak se dá využít ke koupelím při různých kožních zánětech. Ve všech těchto případech se ale používá libečkový kořen, popřípadě s malým množstvím přidané nati. Takže tu nať, vážení, tu si opravdu schovejte hlavně do jídla. Je zdravá, tak na mě nehleďte, že mi nejede!

Co vám říká název Oměj šalamounek? Mnozí jste asi přinejmenším jednou (a někteří mnohokrát) viděli film Byl jednou jeden král. Exceloval v něm pan Werich coby nerozumný a vrtošivý král Já I. který teprve postupem času musí přijít k rozumu, o děj se přičinily tři jeho dcery Maruška, Drahomíra a Zpěvanka a prostý bosý rybář (mladý Vladimír Ráž) a ve své poslední roli si zazpíval Vlasta Burian v roli vrchního rádce Atakdále. Ale v souvislosti se zmíněnou květinou mám na mysli kouzelnou babičku v nezapomenutelném podání Terezie Brzkové. Ta se v jedné scéně s princeznou Maruškou zmiňuje o šalamounku. A já jako malá holčička věřila, že i to je pohádková vymyšlenost, že ve skutečnosti žádná rostlina jménem šalamounek neexistuje. Ale on existuje! Je to vytrvalá bylina z čeledi pryskyřníkovitých. Z mateční hlízy vyrůstají světlejší dceřinné oddenky, z některých (ne ze všech) vyrazí tenké dlouhé lodyhy které na sobě nesou za sebou uspořádané sytě fialové květy. Oměj obsahuje velmi jedovaté látky, není tedy divu, že fundovaní tvůrci filmu připsali jeho použití staré dobré čarodějce. Ve fantasy literatuře se oměj šalamounek má používat k ovládání vlkodlaků. Na to je ovšem zapotřebí jej svařit ve správném poměru s vlčí krví. A jelikož podle oficiálních zdrojů vlkodlaci na tomto světě neexistují, je otázkou, jestli taková námaha stojí za- za co??? Za námahu! Ale pokud máte doma třeba opravdu hodně nesnesitelnou tchýni...