Že meduňka je léčivka, o to se se mnou jistě nikdo nepře. Používaly ji už naše prababičky k nejrůznějším nálevům a odvarům. Kupovat si sušenou nať v lékárnách, to může jen někdo, kdo má malou spotřebu, naše rodina by se finančně zruinovala. Naštěstí je meduňka bylina vytrvalá, dvě zakoupené sazenice se mají u nás na venkovním záhonku fantasticky a ještě navíc zdobí. Ona sice meduňka v zásadě vypadá jako mírně zkultivovaná kopřiva (a co, vypadá, vždyť ona také vlastně je), ale statná a zdravá rozložitá rostlina je pastvou pro oko. A když rozkvete bílými drobnými hluchavkovými kvítky, je samozřejmě také pastvou pro včelky a těm to přeji. Z meduňky se sbírá nadzemní část, prostě a po lopatě řečeno, při sklizni si navléknu na levačku silnopu rukavici, do pravé uchopím srp a jdu na věc. Celý trs si popadnu do levice a odsekávám dole silné stonky, až mi to celé zůstane volné. Celý trs rozdělím do několika menších, aby bylina lépe a dříve proschla, oberu ohnilé nebo jinak nezdravé lístky a trsy pověsím uschnout do stínu a mírného průvanu. Usušené podrtím v dlani a zbytek nastříhám starými nůžkami, odstraním pouze velmi silné stvoly. Z nati vařím uklidňující čaj (je dobré ho konzumovat před spaním ) a pokud se k někomu spánek nedostavuje opětovaně, místo prášků mu připravím větší množství odvaru do večerní koupele a spinká jako nemluvňátko. Meduňku je ale dobré mít také od jara do podzimu po ruce čerstvou. Můžete ji přidávat do zeleninových salátů, do kompotů, čaj z ní také chutná mnohem lépe než ze sušené a kdo miluje bloody Mary a podobné míchané koktejly, spánembohem si ji může dát do pití, když nemá po ruce mátu!