Vzpomínám si, že jsem jednou jako malá holka našla někde na vlhkém stinném místě rostlinu, která mne uplně okouzlila: Nahoře na lodyze měla krásné fialové kvítky, ale doleji už byly odkvetlé, proměněné v hezoučké červené bobulky. Rostlo té kytky v takové malé kotlině spousta, utrhla jsem jeden stvol a nadšeně nesla svojí kořist ukázat tátovi. Ten se ale strašně vyděsil a hned mne nutil, abych jí zahodila a opláchla si ruce! Tak jsem se poprvé seznámila s potměchutí (Solanum dulcamara). Patří mezi lilkovité, ale na rozdíl od takových užitečných příbuzných, jako jsou bramory či rajčata, potměchuť je prudce jedovatá. Její bobolky sice zprvu chutnají sladce, ale za chvilku po nich v puse zůstane odporně hořká chut. Jenomže to už by pro toho, kdo plody pozře, mohlo být pozdě! A přitom i tahle potvůrka je svým způsobem užitečná - jen si předtím vyžaduje odborné zpracování. Dodnes se uplatňuje v lékařství. Takže někde na vlhkých místech nebo přímo u vody kytičku s krásně fialovými kvítky raději ignorujte!

Chmel otáčivý mne dnes motivuje ke zmínce jen proto, že před nedávnem - a teď jsem v rozpacích. U vinné révy bych řekla"bylo vinobraní". Ale nikdy jsem neslyšela říkat, že bylo chmelobraní. Dokonce ani za dřívějšého režimu, kdy se na veřejnosti leckdy vyjadřoval někdo, kdo neuměl pořádně česky. Vždycky se uvádí termín "sklizeň chmele." Tedy ano, letošní sklizeň chmele je za námi, z toho co vytrousily náklaďáky mám ještě v hale nade dveřmi voňavý věnec a proto jsem si vzpomněla na chmel. Je spřízněný s konopím, z něhož se dělají provazy a ty dva druhy jsou z konopovitých jediné užitečné. Chmelu tradičně říkáme zelené zlato, protože u nás v Čechách dosahuje vysoké kvality a kdo si vzpomene jaké pivo z něj dovedeme vařit...óho! Pěstovat chmel dá ovšem fušku. On se chvíli pne vzhůru k nebesům jako ta pohádková fazole, ale potom potřebuje ke svému růstu oporu. A lidé nejen že musejí zasadit do země silné kůly a vést mezi nimi drátěnnou konstrukci, aby se ten draplavý mizera měl čeho chytit, ještě mu zpočátku musí pomoci, říká se tomu "zavádět chmel". A každý kdo to aspoň jednou dělal ví, že chmel je pravotočivý, každá rostlinka se točí po opoře výhradně doprava. Volně rostoucí chmel si ale poradí a pne se klíďo sám po keřích a stromech někde u vody.

O jedné rostlině z čeledi krtičníkovitých už jsem tu před časem hovořila - byla to divizna. Na naší zahradě se ovšem vyskytuje i její vzdálený příbuzný, rozrazil. Konkrétně rozrazil rezekvítek (Veronica chamaedrys). Je to hezoučká rostlinka, její drobné kvítky bývají většinou modré, ale polemizovala bych s básníkem, který v jakési dětské knížce kdysi zaveršoval:"rozrazile, rozrazila, proč ty nemáš kvítky bílé..." Rozrazil, který se nacpal do našeho trávníku přímo pod okno na slunce, ten vyšisuje skoro úplně doběla, že nebeskou v jeho kvítku skoro nepostřehnete. Sytě modrý, vysoký až jaksi směšně panovačný je v polostínu pod stromy, kde je vlhko. Z té oblasti zahrady si ho dokonce občas natrhám do malé kytičky, kterou dávám do výklenku do vázičky k svaté patronce, která hlídá náš dům. Kdyby toho rozrazili nebylo kolem mne venku všude tak plno, docela bych byla ráda, že ho tram mám, i když právě tenhle druh není ničím užitečný. Jen duši veršotepce kdysi opil snad víc než víno, když dal vzniknout básni, co začíná tak hezky: "Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil..."

Když se na těchto stránkách trochu netradičně zmíním o černém bezu, nemějte mne za šílence. Černý bez, bezinky ( Sambucus Nigra) bych si nikdy dobrovolně nenasadila do zahrady, protože i jestli keř v době květu vypadá impozantně, jindy to žádná parády není. A když kvete, smrdí to jako kočičí čurání. Také pro něj není velkým doporučením, že nejvíc se mu daří na skládkách a rumištích. Bez je ovšem v mnoha směrech velmi užitečný a tak ten jeden keř, který se nám před léty rozrostl na rozhraní se sousedovic pozemky, příliš nehubím. Z jeho květů připravuji rychlou letní limonádu, sušené květy mívám na čaj, kterým rodinu léčím v případě nachlazení, ze zralých plodů je výborný likér, listy používám ve formě zábalu pro maminku při záchvatech revmatismu. Dokonce si stejný zábal chválila, když se jí ozvala ostruha v patě. Někdo čerstvé květy namáčí v těstíčku, smaží na oleji a pojídá, říká se tomu kosmatice. Přiznám se, že k tomuto pokusu jsem nikdy nenašla odvahu, takže jak to chutná, to vám nepovím.

Když se na těchto stránkách trochu netradičně zmíním o černém bezu, nemějte mne za šílence. Černý bez, bezinky ( Sambucus Nigra) bych si nikdy dobrovolně nenasadila do zahrady, protože i jestli keř v době květu vypadá impozantně, jindy to žádná parády není. A když kvete, smrdí to jako kočičí čurání. Také pro něj není velkým doporučením, že nejvíc se mu daří na skládkách a rumištích. Bez je ovšem v mnoha směrech velmi užitečný a tak ten jeden keř, který se nám před léty rozrostl na rozhraní se sousedovic pozemky, příliš nehubím. Z jeho květů připravuji rychlou letní limonádu, sušené květy mívám na čaj, kterým rodinu léčím v případě nachlazení, ze zralých plodů je výborný likér, listy používám ve formě zábalu pro maminku při záchvatech revmatismu. Dokonce si stejný zábal chválila, když se jí ozvala ostruha v patě. Někdo čerstvé květy namáčí v těstíčku, smaží na oleji a pojídá, říká se tomu kosmatice. Přiznám se, že k tomuto pokusu jsem nikdy nenašla odvahu, takže jak to chutná, to vám nepovím.

Nikdy jsem se neodhodlala roztřídit na naší zahradě záhonky na okrasné a účelové. A tak se mezi trsy chryzantém, kopretin či pivoněk tulí také levandule, máta či dobromysl. Naše dobromysl obecná (Origanum vulgare) je už stará dáma, sazeničku jsem dostala někdy před patnácti léty. Za tu dobu se hezká rostlinka s kvítky fialovými jako mateřídouška rozrostla na statný keř. Její lodyhy se každý rok vytáhnou na dobrých 30 - 35 centimetrů a protože dobromysl (známá více pod názven oregano) je třeba na zimu krátce sestřihnout, přijdu tak pokaždé k litrové sklenici voňavého koření, když lodyhy v malých svazcích vyvážu, usuším a odrhnu. A žádná strach, že by se přes zimu obsah té sklenice nespotřeboval! Oregano nejlépe dochutí klasickou italskou pizzu, ale je stejně dobré na masu vepřovém či kuřecím a v mletých směsích. Ale dobromysl není jen chutné koření, ona je také léčivá. Její odvar uvolňuje křeče při kašli, uklidňuje žaludeční a střevní obtíže, působí močopudně i antidepresivně. A také lze jejím odvarem kloktat při krčním onemocnění či při zánětu dásní. Prostě, s dobromyslí na zahradě máte i na leckteré neduhy první pomoc po ruce. A navíc vypadá na zahradě i v sušených kyticích náramně dekorativně.

Kdysi jsme bydleli naproti zahradnictví, což mělo tu výhodu, že jsme měli nejen stálý přísun čerstvé zeleniny, ale i květin. Baculatá paní pěstovala celé roky beze změny pouze karafiáty, hledíky a astry. Celé mé dětství stávala na stole váza s hledíky či s astrami, "protože udělají stejnou parádu, ale jsou cenově výhodnější," jak tvrdila jemně moje maminka. Ona výhodnost spočívala v tom, že dostačující kytička aster či hledíků stála na začátku těch časů tři koruny, když paní zahradnici začal dospívat syn a ona podražila na papírovou pětikačku, maminka hubovala, že ta ženská už neví, co za to chtít. No a karafiáty, ty stály dvě koruny za kus. Já milovala kytice aster i hledíků stejnou měrou - a pro obě ty květiny mi zůstalo v srdci slabé místečko dodnes. Hledíky pěstuji, nevím proč mi vycházejí jako letničky, když jsem se kdesi dočetla, že se jedná o rostliny vytrvalé. Dostaly se k nám ze Středozemí a z části Severní Ameriky. Podle výšky se hledíky dělí do čtyř skupin, já osobně považuji za nejvýhodnější skupinu nanum, která dorůstá výšky mezi 40 - 60 centimetry a je rozvětvená, vhodná jak na záhony tak k řezu. A ještě nakonec - moje maminka, nevím proč, říkala vždycky hledíkům kohoutky. A slovenský výraz je ještě roztomilejší a navíc výstižnější. Naši bývalí bratia jim říkají papulky, což bych volně přeložila jako pusinky nebop tlamičky.

Když mi na zahradě cizopasí takové kopřivy nebo vlaštovičník, může mne čert vzít. Já vím, že jsou to užitečné rostliny, ale estetikou moc nehýří. V posledních létech se mi ale odněkud na záhonu objevuje divizna velkokvětá a tu nevyháním. Verbascum densiflorum je totiž potvůrka mazaná, jako kdyby věděla, které místo si vybrat, kde nebude překážet. Před domem jsem kdysi založila vešliký záhon nepravidelného tvaru a tam roste a kvete všechno možné, aby ten kus zahrady od jara do pozdního podzimka vypadal pěkně a upraveně. V kypré provzdušněné půdě se divizně výborně daří, i když odborné prameny uvádějí jako její nejčastější stanoviště navážky, rumiště a skládky. Divizna je bylina dvouletá, první rok mi vyhodí na záhonu stříbřitě plstnaté růžice listů a až v druhém roce z jejich středu vyrazí typická vysokánská lodyha s natěsnanými žlutými kvítky. Ty přímo zbožňují včely a jelikož na jejich bodnutí jsem alergická, jsem vděčná žluté divizně, že je vábí k sobě na záhon a mně že dají pokoj. Krom toho, že stvoly divizny vypadají na záhonu velmi pěkně, jsou mi i k užitku - jejich květy se totiž sbírají a suší. Obsahují silné barvivo, jímž si údajně ženy v dávném Římě barvily vlasy na žluto. Já je používám výhradně k léčebným účelům. Odvarem z květů léčím celou rodinu - hlavně při zánětlivých chorobách průdušek.