Ve skalce u naší chalupy velmi ráda vidímTrávničku prodlouženou. Patří do čeledi olověncovitých a často se jí přezdívá suchá pařitka, protože skutečně jako pařitka vypadá. A má ráda sucho. Její chundelaté trsy při dešti dovedou vsáknout velké množství vody, ale trvale jí vyhovuje suchá a chudá půda, no právě taková, jaká bývá ve skalkách. Tmavě zelené koberečky ve skalce velmi hezky vyplňují prázdný prostor a jsou tak samostatné, že jen velmi málokterý plevel jimi dovede prorůst, což je velká výhoda, protože skalku míti, to znamená neustále být na kolenou a plít a plít. Trávnička si vystačí. Stejně jako pažitka kveze drobnými nafialovělými kvítky, které se dakí uplatnit i v květinovém aranžmá, když zrovna není po ruce nic lepšího. Všech trávniček je ve světě asi padesát druhů, u nás se ale usadily pouze tři.

Málokterý rozkvetlý strom potěší moje oko tolik, jako kvetoucí hloh. Pověstnou kapičkou blínu v tom krásnu je fakt, že hloh v tom období velmi nepříjemně páchne. Hloh s červenými květy snad o něco méně než ten s bělostně smetanovým květenstvím, ale libě tedy nevoní ani jeden. A protože hlohy dovedou vyrůst na dosti veliké stromy, je té nelibosti - nu, také dosti. Vyváží to jedině pohled na hustě obsypaná květenství mezi tmavými laločnatými listy. Hlohů se rozeznává několik druhů a zdaleka se nerozlišijí jen podle barvy květenství. Drogy z hlohů se využívají ve farmacii - připravují se z nich léky na snížení krevního tlaku a proti arterioskleróze, přidávají se i do léků na uklidnění. V lidovém léčitelství bylo dávno prokázáno, že hloh snižuje krevní tlak a podporuje srdeční činnost, údajně prý pomáhá i při tak závažném onemocnění, jako je angina pectoris. Rozhodně ovšem nikomu nedoporučuji, aby se v dnešní době uchyloval k nějaké samoléčbě bez porady s odborným lékařem. Pokud lékař nebude mít námitky, je samozřejmě možné se na léčbu hlohem vrhnout - k tomuto účelu se sbírají květy s mladými listy nebo plody. Květy se sbírají za plného rozkvětu, plody v době úplné zralosti.

Rod černohlávků je malý. Zahrnuje pouze pět druhů, k nám dorazily jen tři. Nejhezčí je černohlávek velkokvětý. Velké květy sice má, ale vždycky jich má na vrcholovém okolíku jen několik. Dlouho jsem se domnívala, že mu prostě opadaly třeba po dešti nebo při silném větru, až mnohem později jsem se dověděla, že se mu prostě nevyvíjejí najednou. Spodní kvítky postupně opadávají a čím výše se tvoří nové. Černohlávek velkokvětý má rád sucho a teplo, v některých krajích jej proto nenajdete. Jeho bra¨tříček, černohlávek obecný, žije zato na každé louce a mezi. Do třetice k nim do rodiny patří černohlávek dřípatý, který se občas spráší s tím předchozím a tak vznikají prapodivní míšenci, nad kterými žasne i zkušený botanik. Nezkušený milovník přírody však na svých procházkách míjí všechny tři kultivary a pravděpodobně si myslí, že míjí jen obyčejné, nějak divně vybarvené kopřivy hluchavky.

Kociánek dvoudomý má jako každá dvoudomá květina pestíkové a prašníkové květy zvlášť. Ty pestíkové jsou načervenalé, prašníkové bílé. Vzácně se přece jen vyskytnou na jednom úboru květy obojí, v tom případě jsou nachové. To ale není na kociánku to nejzajímavější. On se dovede tvářit, jako by v sobě neměl vůbec žádnou vláhu. Když utrhnete jakoukoli rostlinu, má v sobě nějakou šťávu, kociánek se tváří jako sušinka. Ale přitom je to náramně hezká rostlinka. Někdy se jí také říká dvoudomá protěž. Latinské pojmenování je pro ni Antennaria dioica, lidé já ale také říkají kocián nebo andělíček a co je vysloveně roztomilé, také kočičí drápky nebo kočičí pazourky. Kociánek je hezoučký, ale není známo, že by měl nějaké léčivé účinky¨, prostě je na tomto světě výlučně pro okrasu.

Když si tak člověk čte v nějaké knize o rostlinách, některé jejich názvy znějí skoro jako zaklínadla. Co taková tetlucha či kontryhel nebo popenec břečťanolistý? Nezní vám to dost čarodějně? No, on stačí takový název průtržník lysý! A vzhledem tahle rostlinka také není nic moc. Je droboučká, má světlounce zelenou lodyhu tak slaboučku, že se ani napřímit neumí, jen se tak plazí. Nejraději roste tam, kde je písek, u břehů rybníků, potoků a řek, průtržník je ale ochoten se klidně uchytit třeba i na hromadě kamení. A z tak mizerného podkladu toho dovede hodně vytěžit. Je totiž léčivý. V čem tkví jeho dobré vlastnosti jsem se nikde nedočetla, ale ještě za mého dětství jej sběrny léčivek vykupovaly prakticky v neomezeném množství. Latinsky se nazývá Herniarie glabra, ale lidově se mu říká třeba husí mýdlo nebo také stozrno. To je docela výstižní, na jeho tenkých lodyhách se vedle nijakých lístečků vyskytují shluky drobných kvítků v podobě malých zelených zrnéček.

Plicník lékařský je rostlina, kterou na zahrádce zaručeně nenajdete. Ona i v přírodě se už moc nevyskyeuje. Nejčastěji ji najdete na vlhkých místech někde v lese, mezi listnáči a nízkými křovinami. Tam se dere ke světlu tmavěfialovými kvítky a napřimuje chlupaté listy. Plicník je léčivka a jak napovídá jeho název, má něco společného s dýcháním. Jeho droga obsahuje až 4% rozpustné kyseliny křemičité, třísloviny, pryskyřici, slizové látky a jiné, takže se po ní dobře odkašlává. V lidovém léčitelství se doporučoval odvar z 10 gramů listů plicníku povařit 3 minuty ve 1/4 l. vody, a pít dva šálky denně. Příznivci takového přírodního léčení by ale neměli zapomenout na to, že sušenou plicníkovou nať musí bezpodmínečně uchovávat v dobře zavřené nádobě, jinak zvlhne a její léčivé účinky se znehodností! A pokud objeví plicník v přírodě v takovém množství, aby jim stál za sběr, samozřejmě předpokládám, že rostliny nebudou jako barbaři vytrhávat i s kořeny - je dobré je opatrně odstřihnout nebo odříznout nízko nad zemí a přenášek je v košíku, aby se zbytečně nepomačkaly.

Divokých jetelů prý existuje na 300 druhů. A aby toho nebylo málo, mnoho dalších odrůd si člověk vypěstoval. Proč ne, bez jetele by určitě neudělaly včeličky tolik medu, na kolika jeho sladkých paličkách pilné včelky najdete! Zkuste z jetele lučního (to je ten s velkými růžovými palicemi) vytrhnout několik kvítků z kalíšků a ochutnejte ten koneček, sami uvidíte, co je v něm sladkosti. Jetel je populární také kvůli čtyřlístkům, které jsou v přírodě anomálií. Říká se, že kdo najde jetelový čtyřlístek, bude mít štěstí. (Čemuž nevěřím, já jich našla za život několik a věčně věkův mi sedí za krkem smůla). Z jetele lučního se dodnes sbírají pro jeho léčivé účinky růžové palice květů bez stvolu a bez listí. Ostatní jetele tak užitečné nejsou, snad leda jetel plazivý může potěšit malá děvčátka, která si z něj mohou uvít náramky a věnečky do vlasů, jako to dělávaly holčičky odnepaměti. Jetel zvrhlý vypadá pořád jako napůl uschlý, jetel ladní vypadý tak podivně, jako by ani jetelem nebyl. Jetel rolní je chlupatý jako kočka, také se mu říká jetel kočičí - a ani kravky o něj na pastvě nezavadí. Ale čerstvě posečené jetelové pole, to je vůně! Jen pro alergiky ta romantika není, ti chudáci otékají a dusí se.

Už hrozně dlouho jsem nikde v přírodě nezahlédla jehlici trnitou. No, vlastně není divu, ono volné přírody neustále ubývá a ploch, které by někdo nechal na pokoji a přinejmenším jednou za sezonu je neposekal, těch je jako šafránu. Ona se ta hezoučká rostlinka vlastně i za mého dětství vyskytovala dost sporadicky. Pochází z motýlokvětých, něžnými růžovými kvítky trochu připomíná hrachor, ale je to krása klamná. Ze silných dřevinatých stvolů jí mezi lístky rostou dlouhé trny jako akáciím. Když jsem tu rostlinku někde objevila jako malá, byl to důvod ke hře na Šípkovou Růženku - hned musela jedna panenka putovat za nízký keřík a protože scházel princ, musela jsem to být já, kdo ji vysvobozoval z trnitého květoucího houští. Jako milovnice přírody jsem to ovšem dělala jen "jako" a sekala jsem klacíkem okolo, abych ten hezký keříček nepošramotila. Zatímco maminka s listem pampelišky na nose, aby se nespálila od slunce, volala: "Nech tu kytičku, má trny, ještě se popícháš!" Lidově se jehlici říká dost nehezky - babí hněv! Prý má v sobě kyselinu citrónovou a spoustu jiných užitečných látek, které kdysi pomáhaly lékařům vyhánět z lidských těl nemoci. Ale které konkrétně to jsou, to jsem se nikde nedopídila.