Meduňka: není to zrovna rostlina, která by rozechvěla srdce a okouzlila zrak, ale je tak užitečná, že se o ní nemohu s nadšením nezmínit. Pokud se jí rozhodnete pěstovat na zahradě, moc dekorace tam neudělá, vypadá úplně jako kopřiva a navíc je dost dominantní, brzo se zozlézá do široka a utiskuje své sousedy. Je nutné ji sázet s tímto vědomím! Když má dost prostoru a dostane kolem sebe vkusnou ohrádku aby nepoléhala, dovede vypadat docela zdobně. Volný prostor kolem ní lze vyplnit jarními cibulovinami a mělce kořenícími ozdobnými trsy trav - nebo stačí zasypat mulčovací kůrou. Meduňkový čas působí příznivě na nervy, klidní rozbouřený organismus, dobře se po něm spí (maličko snižuje tlak) - a když vaříme z čerstvé nati, je i velice chutný . Odvar z meduňky se hodí i do zklidňujících koupelí. V kuchyni lze využít meduňkové listy do salátů ovocných i zeleninových, i jako ozdobu do chladných letních dezerů a nápojů.

K pelyňku jsem v dětství měla vztah vzácně vyrovnaný - byl mi lhostejný. Nepřipadal mi odporný jako například žahající kopřiva dvojdomá, ale neby ani tak krásný, abych si ho chtěla trhat do kytice. Ostatně jeho silné tuhé stvoly moje dětská ruka nikdy ani nedokázala uškubnout. A protože roste převážně na smetištích a vůbec na hodně zanedbávaných pozemcích, příliš jsem s ním nepřišla do styku. Kdy jsme se ale seznámili velice velmi bylo v časech, když jsem byla nucena zanedbávat chalupu a trávník tam ani zdaleka nebyl dobře udržovaný. Z blízkých příkopů to k nám odněkud muselo zavát nežádaná semínka a najednou se u nás hlásilo o právo na život hned několik statných rostlin pelyňku. Můj muž se při zjištění toho nadělení hned hnal po špičatém rýči - a že jim od toho příživničení na našem rázně odpomůže. Ale já mu v tom na poslední chvíli zabránila. Pelyněk se přece přidává do domácího saké, aby mělo pikantně nahořklou chuť! No, rostliny jsem ubránila. A ony mi jakoby z vděčnosti daly na saké tolik materiálu, že jsem obdarovala všechny kamarádky a sousedky a ještě by stačilo na příštích několik let - děkuji, nechci!

Tak prý je jarní krásná květina také koniklec! A já vážení, vážně nevím! Já znám jen výraz "Kecy v kleci," - to vždycky říká jedna moje kamarádka, když si úplně neví rady kdykoli a s čímkoli, to ale asi nebude úplně to pravé ořechové! Ten pravý koniklec je habitu statného, květu purpurového ( potud historikum) a je jakoby chlupatý! Jo, docela hezoučce, ne jako nějaký pavouk nebo tak něco! A také je už celé roky chráněný!!! Ano, to všechno o něm vím. A přesto jsem ho ještě dosud nikdy na vlastní oči nikdy nespatřila! To tlevize je asi vážně dar lidstvu - tam totiž před několika dny ukazovali louku plnou chundelatých konikleců!

Koniklec mne jako jedna z jarních květin bral vždycky hodně za srdíčko: tak líbezně kosmatý a nádherně purpurově zbarvený! Ale co si s ním mám počít jako alerlik, který poslední roky jen hltá prášky a málem skomírá ve stínu jarního pylu? S čelem smutně skloněným vítám rozkvetlé břízy, pokorně skláním hlavu před zelenými jalovci . Jen co tu své slovo odevzdá moje máma, bude mi trapné přiznat, že se dusím. Přiznat to - a cokoli jiného- je mojí slabostí. To vím, to znám a to je pravdou pravdoucí...!

I když v přírodě konečně sotva začalo jaro, pro mne už je dávno pryč. Já si totiž jaro spojuji s mimózou. Předesílám: nevím, že by byla něčím užitečná! Přesto si ji vždycky kupuji, jen se objeví v květinářství. Její chundelaté žluté kouličky kvítků visí na tenkých latách jako malá sluníčka a ten pohled nesmírně lahodí mé duši. Jenomže brzo svrasknou a zahnědnou a to je signál, že ji mám vyhodit - ale to už musí být jaro i za okny, nemá-li na mne padnout depka! Jednou jsem si pojem "mimóza" vyhledala ve slovníku. Doslova prý to znamená "citlivka, rostlina s listy citlivými na dotek." Nic proti tomu, ale nepřipadá některým lidem rozkošná až k sežrání? Jak jinak si vysvětlit, že stejným názvem se honosí i některé kuchařské výtvory? Třeba chřestová mimóza nebo vejce mimóza???

Vždycky mne překvapovalo jméno drobné, nenápadné a nenáročné květinky z čeledi hvozdíkovitých: silenka nadmutá. Moje babička říkávala, že nadmutá je kráva nebo koza, když se moc nažraly, ale kytička? I když chápu, že je to podle kulovitě nafouklého kalichu, ani trochu se mi to jméno nelíbí. To Slováci jí nazývají přece jen slušněji: silenka obyčajná. I když ani tak
obyčejná není. Obsahuje saponiny, třísloviny, minerální látky a kdovíco ještě. Dá prý se proto využít v lidovém léčitelství, když se čerstvé rostliny podrtí na kaši a obklad se přikládá na spáleniny nebo špatně se hojící rány. Přiznávám ale, že jsem to raději nikdy nezkoušela.

Fialinka neboli violka vonná je symbolem jara (i když dříve vykvete všechno možné než ona, potvůrka!) a skromnosti. Kdo by neznal přísloví, že je někdo "skromný jako fialka". Což je naprostý kec' Fialka je skromná asi jako celé lidstvo dohromady. Vyroste všude, nacpe se kamkoli a zničí beze zbytku všechno kolem sebe, když jí někdo soustavně nedecimuje. Když jsme asi před dvacet lety koupili chalupu, úplně mne nadchlo několik fialových oček pod okny kuchyně mezi záplavou žlutých petrklíčů. Dnes není na naší zahradě po petrklíčích ani stopy, zatímco fialky rostou všude, včetně vzorně založené skalky, i když tam je hubím jako Herodes. Naše babičky je měly za užitečné. Jejich usušené kytičky vkládaly do prádla pro vůni a jednou někde jsem dokonce objevila zmínku o fialkové zavařenině. No, kdybych klekla na kolena a pečlivě obrala tu úrodu, co mi každý rok zakvete na zahradě, dalo by to na hodně fialkové zavařeniny! Ale i když na ty okaté mršky tolik nadávám, takový barbar přece jen nejsem!

Tuhle jsem si někde přečetla, že puškvorec nejčastěji roste na bahnitých březích stojatých nebo mírně tekoucích vod. Snad. Já jsem se s puškvorcem seznámila u babičky v Jizerských horách , v lese tam pod omšelou skálou vyvěral ledový bystrý potok a jeden jeho úsek byl puškvorce plný. Babička si tam chodila pro jeho kořeny s košíčkem najisto jako do zásobárny. Doma je nakládala do cukru a plnou zastíněnou sklenici měla vždycky v kuchyni na poličce. Každému nutila kousek při žaludečních potížích a musím uznat, že často to skutečně pomohlo. Babička říkala, že kdysi prý také puškvorec nakládala do lihu a vyráběla z něj likér, ale brzo s tím přestala, protože ten mezulán (tím mínila mého zesnulého dědečka), pokaždé všechno hned vychlandil.

Konečně začíná jaro podle přírody a ne podle kalendáře, měla bych se tedy tématicky zmínit o sněženkách, bledulkách či maximálně zabrousit na petrklíče. Ale já si s rozesmátým sluncem připomněla trávník žlutých květů a na mysl mi vhuply pampelišky. Jako malá jsem je úplně zbožňovala pro jejich načechranou krásu a pletla jsem si z nich věnečky do vlasů. V dospělosti jsem začala oceňovat jejich mladé lístky do salátu a květy na pampeliškový med. Ne, nevadí mi, když se nám nacpou u domu na trávník, ale čert mně může vzít, když propaseme chvíli vhodnou k posekání, žluté květy odkvetou a všude kolem lítá pampeliškové chmýří. Jednak mi to připomíná podzim, vlákna babího léta a potom - kdo to má všude uklízet!

Hned za naším domem začínala louka plná usměvavých kopretin, rozkývaných zvonků a načechraných chrastavců. Samozřejmě mezi tím rostla také tráva, ráno ještě mokrá rosou. Mne, malou okatou holčičku to lákalo k večnému pobíhání mezi tou svěží nádherou, zato moje akurátní maminka se hněvala. Bílé plátěné cvičky, v nichž jsem pokaždé utekla ze dvorku sice po tuctech přebývaly na pultech obchodů po poslední spartakiádě, ale přece jen - když dá člověk za hadrové botky pro takového šprčka celých pět korun předpokládá, že nebudou za pár minut vodnicky zelené. Mně to ale bylo upřímně fuk. Už tenkrát pro mne příroda mnoho znamenala. No, po létech promarněných ve městě se ze mne stala spíš čarodějnice, která víc než krásu lučních zvonků vidí užitečnost v pelyňku. Kdo si chce počíst na tohle téma a možná se někdy dovědět i něco zajímavého, ať mi zůstane věrný!