Hned za naším domem začínala louka plná usměvavých kopretin, rozkývaných zvonků a načechraných chrastavců. Samozřejmě mezi tím rostla také tráva, ráno ještě mokrá rosou. Mne, malou okatou holčičku to lákalo k večnému pobíhání mezi tou svěží nádherou, zato moje akurátní maminka se hněvala. Bílé plátěné cvičky, v nichž jsem pokaždé utekla ze dvorku sice po tuctech přebývaly na pultech obchodů po poslední spartakiádě, ale přece jen - když dá člověk za hadrové botky pro takového šprčka celých pět korun předpokládá, že nebudou za pár minut vodnicky zelené. Mně to ale bylo upřímně fuk. Už tenkrát pro mne příroda mnoho znamenala. No, po létech promarněných ve městě se ze mne stala spíš čarodějnice, která víc než krásu lučních zvonků vidí užitečnost v pelyňku. Kdo si chce počíst na tohle téma a možná se někdy dovědět i něco zajímavého, ať mi zůstane věrný!