Mödě podléhá kdeco, ať chceme nebo nechceme. Nejde jen o ošacení, obuv nebo účesu, i zvířátka podléhají módnímu trendu, po druhé světové válce frčeli skotští teriéři alias "smetáci", potom je vystřídal foxteriér (podle oblíbeného filmu neviděli jste Bobíka?) a tak by se dalo jmenovat donekonečna. I květiny podléhají módě, dlouhé léta jste neviděli na zahrádkách takzvané srdcovky, ty až v posledním desetiletí zase nabyly na oblibě, pelargonie neboli muškáty také jednu chvíli zažily útlum ve své oblíbenosti a co snad úplně zmizelo je rostlinka mého mládí, jakou jste tehdy běžně vídali za okny starších lidí - netík. Takové kapradíčko, řídké, jemňounké, světlezelené, jakoby podvyživené, ale svoji křehkostí přece jen krásné. V našem bytě se mu nedařilo, ačkoli matka podle odborných materiálů nastudovala, cože s ním. Prý má rád docela malý květináč, stačí mu každoroční přesazení, nechce příliš stračovat zeminu kolem kořenů, aby k nim mohl dostatečně pronikat vzduch, odstraňují se pouze poškozené a staré listy. Dokonce i když listy uhynou, můžou se seříznout na krátké strniště a pokud toto dvakrát denně rosíme, nové lístky na sebe nedají dlouho čekat. No, nás asi netík neměl rád, pokaždé uhynul a nikdy nevyrašil, maminka nakonec raději přešla na pelargónie.

Pryšec chvojka roste snad na každé mezi. Nevypadá špatně, ta chundelatá, celá zelená rostlinka, která poněkud připomíná maličkou rozsochatou borovici. Sotva kdo by věřil, že pryšec je příbuzný těch velikých kaučukových stromů, co rostlou v exotických místech naší planety a dokonce se vysazují na plantážích. A přece je tomu tak. Vždyť i z pryšce, když ho utrhnete, teče ostré, trochu jedovaté mléko a v něm je čistý kaučuk. V každé rostlince je ho ovšem tak málo, že ještě nikomu nestálo za to vynalézt jeho zpracování. To by totiž měl asi pryšec smůlu a nevyskytoval by se na našem území v tak hojné míře. Pro to vytékající mlého se mu slovensky říká mliečník chvojkový. Latinsky se ovšem nazývá vznešeněji Euphorbia cyparissias. Jak už jsem řekla, nevypadá špatně, je dekorativní. Když mi na chalupě zrovna nekvete nic, co bych strčila do venkovní vázy v přístřešku, kde jíme, vždycky poslouží pryšec. Jiné roztliny s ním ve váze ale nevydrží, pro to jedovaté mléko, co z něj vytéká.

Řepík vonný je dostatečně dekorativní rostlina, aby ji lidé pěstovali na zahradě. Pochází z čeledi růžovitých a je vytrvalá. Z krátkého tlustého oddenku vyrůstá až metr vysoká rozvětvená lodyha, korunovaná klasovitým nahloučením drovných, pětilistých žlitých kvítků. Listy má velké, nepravidelně roztroušené a poněkud chlupaté. Řepík neroste nikde v přírodě v takovém množství, aby se jednotlivci vyplatil jeho sběr. Pro lékařské účely se zvlášť pěstuje, ale je to dost pracné a navíc rostliny dospívají až druhý rok. Pokud si tedy nechcete koupit sušenou na't řepíku rovnou v lékárně, musíte si rostlinu vypěstovat na zahradě. Řepík je totiž šikula. Jeho droga obashuje třísloviny, vitamíny, železo a spoustu jiných užitečných látek. Odvar má stahující účinky, podporuje činnost žlučníku, pro uvedené účely se užívá vnitřně. Stejně tak ale můžete řepíkový odvar užít ke koupelím při drobných vnějších poranění či ke kloktání například při zánětech zubů a pomáhá i při zánětlivých procesech v krku. Nať se sklízí i s listy, a to v začátcích květu, později je už droga z nich méněcenná. Nať se odřízne nad zemí, ale musí se ponechat část stonku s nejspodnějšími listy, aby rostlina příští rok obrazila. Postupné otrhávání není rozumné, rostlina se tím poškazuje a často hyne. Suší se při teplotách do 40 stupňů, silnější stonky se ze směsi odstraňují.

Občas někde můžete zakopnout o rostlinu, která vám bude připadat jako pampeliška a přesto z ní nepoteče žádné mléko. Nehaňte ji proto, s pampeliškou má příbuznou pouze podobu. Je to jestřábník chlupáček (Hieracium pilosella), kterému se lidově říká také jestřabina, kosmáček nebo máslový květ. Jestřábníky se vyvíjejí tak prapodivně, že se skoro ani nedá určit, k jakému druhu hu který náleží. Chlupáček má listy vyrůstající z jednoho trsu jako pampeliška a skutečně chlupaté, podle nich dostal své jméno. Kdysi ho lidé sbírali a léčili jím průduškový kašel, ale později začali k tomu účelu používat jiné byliny a tak má dnes jestřábník smůlu, užitečný není vůbec ničím. Jeho řídké zlaté kvítky na vás ovšem lišácky mrkají, jako by to ten diblík věděl a bylo mu to docela jedno.

Jako malou holčičku mne rodiče často vodili na Vyšehrad, aby mladou ratolest trochu vzdělali. Výklad o památkách a o sochách byl prokládán návštěvou místního hřbitova, velmi povznášející to zážitek pro děcko tří až pětileté, které milovalo přírodu a toužilo plnýma rukama trhat kytičky, což se v památečném objektu nesmělo. Na jednom místě za rotundou byly ale seshora z nepřístupného místa vidět krásné trsy plazivých, jasně žlutých rostlinek, které mne fascinovaly i bez trhání. Otec poznal, že se jedná o rozchodník ostrý, (Sedum acre), také se mu říká tučný mužíček. Důvod je nasnadě, jehi lístky jsou tučné, jakoby vodnaté a rozrůstá se v kobercovité plochy, jako by nikdy netrpěl žádnou nouzí. Ostrý mu asi říkají pro ty barby - ostrá zeleň lístků a ostrá žluť květů! Rozhodně není na světě sám, má celou žadu příbuzných, jednomu, tomu nejstatnějšímu, se říká rozchodník největší. Ten dokáže vyrůst až do půlky metru. Ostatní rozchodníky jsou skromné, můžete je klidně pěstovat jako skalničky, jak vidno na Vyšehradě, dovedou se dokonce samy na některé skále uchytit úplně bez sázení, ale rozchodník největší potřebuje ke své výživě dobré hnojení. Za to ale působí velmi dekorativně a můžete ho nařezat i do kytic a dlouho vydrží. Na zahrádce jeho trsy pěkně zdobí a za časů našich babiček byl hojně vysatzován i na hroby.

Když řeknu o velkém, krásném, vzrostlém stromu, že je to skvostný jírovec maďal, hned se asi každý člověk nechytí. Mohu ovšem také pochválit pěkný kaštan - a t asi bude každý okamžitě doma. (Kaštany koňské jsou ovšem jen produkty tohoto stromu, ty hezounké plody všemožných tvarů, z nichž jsme si jako děti tak rádi dělali zvířátka. Na rozdíl od kaštanů pravých, které se pekly v zimě v malých píckách na ulici a prodávaly a nebo se daly koupit syrové a doma je maminky strkaly do trouby a kaštany tam praskaly jako kanonáda). Květy jírovce jsou ty krásné svíce, smetanové nebo růžové, které vídáme hustě mezi listy. Odborně se ovšem říká, že květy jsou uspořádané do kuželovitých vijanů. Ještě dřív než rozkvetou, nalijí se ale na stromě veliké pupence, kryté lepkavými hnědými šupinami a z těch musí vyrůst typické, pěti až sedmičetné listy. Prostě, i tak velikému stromu jako je jírovec to dá fušku, než se na podzim dopracuje k těm hnědým kaštanům. A ty jsou tak pěkné (a také užitečné, přikrmuje se jimi v zimě zvěř), že je dobře, že strom nezůstal doma na Balkáně a v Malé Asii. Docela ochotně se už asi v 16. století přistěhoval i do Evropy.

Není hloupé tak těsně po Vánocích mluvit o jmelí? Ale berme to třeba tak, že jmelí je aktuální celoročně, v mnoha bytech si ho lidé věší někam na památku a nechávají si ho tam do příštích Vánoc. Když jsem byla malá, honila mne maminka od jmelí s odůvodněním, že je jedovaté. Jelikož se jednalo o ty vánoční pozlacené větvičky, asi měla i pravdu. Ve skutečnosti ale cizopasné jmelí není jedovaté, právě naopak. Jeho droga se používá na snížení krevního tlaku a proti kornatění tepen. Tím vás ale nenavádím, abyste si někde ukousli kus jmelí v přesvědčení, že budete zdrávi, droga se využívala v lidovém léčitelství. Jmelí jako rostlina cizopasí na stromech, zejména na jehličnanech, najdeme ho ale i na stromech listnatých, ze kterých se většinou sbírá jako vedlejší produkt při těžbě dřeva. Za starých keltů jmenmlí používali k náboženským účelům jejich druidové. Protože ti asi přírodu moc nedecimovali a stromy kvůli posvátné rostlině nekáceli, kochám se představou, jak si museli vykasat kutny a šplhat pro jmelí na strom.

Třezalka tečkovaná, nebo chcete-li třezalka skvrnitá, Hypericum maculatum, to je rostlina jednak dost hezká, jednak užitečná. Je vytrvalá, její lodyhy vyrůstají z plazivého, rozvětveného oddenku a to tak důkladně, že pokud se vám usadí na zahradě v místech, kde ji nechcete, jen těžko se jí zbavíte. Nám ale vyrůstá za domem na plácku, kde není nablízku žádný okrasný záhon, jen čiročirý kus volné přirody a tak ji naopak nechávám na pokoji. Nekosíme v tom místě, ani nezajíždíme sekačkou. Na dlouhých lodyhách třezalky tak svobodně naběhnou palice květů a nakonec se rozvinou v sytě žluté pěticípé kvítky, hustě ochmýřené svazky pylových tyčinek. To je příležitost pro sběr! Nať se usekne asi v polovině pod květy a pověsí na suché, dobře větrané místo. Správně usušená třezalka má mít skoro stejnou barvu, jako v přírodě - lístky zelené, květy žluté. Droga z této rostliny slouží hlavně k uklidnění, pomáhá při žaludečních potížích. Mne pomohla vyléčit zánět žaludku, který mi způsobily syntetické léky, naordinované paní doktrokou proti bolesti páteře. Také prý pomáhá při ledvinových chorobách a při čištění krve. Odvar ze sušené natě můžete ale úspešně použít i na obklady drobných pohmožděnin.

Sléz lesní je na pohled velmi hezká rostlina. její listy, to jsou kalíšky podobné listům kontryhelu, takové asi Stvořitel přičinil některým svým rostlinám, aby se v nich v nosi usazovala rosa a ráno ji mohly do stříbrných džbánků setřásat bosonohé panny. (To není jen zajímavý příměr, rosa měla kdysi významné místo v lidovém léčitelství a skutečně se věřilo, že její účinnost je větší, pokud ji míst staré vědmy s kocourem u žilnatých pat sbírá za svítání ztepilá panna). Slézové okvětní lístky mají barvu... no, proč hledat nové slovo, prostě slézovou. Takový ten světloučký odstín mezi růžovou a lila, čili světle fialovou. Co je ale na slézu méně příjemného než jeho vzhled jsou kořeny. Jsou silné a v zemi drží nevídanou silou. Jelikož sléz se například v zahradě zásadně objevuje na místě, kde si ho majitel nepřeje, jeho likvidace je spojená s pořádně nepříjemnými chvílemi, nejlépe na něj platí rycí vidle. Pokud ovšem sléz najdete někde, kde vám nepřekáží, můžete ho nechat na pokoji. On vám naopak vám přinese užitek. Jeho listy a květy se suší, z listů si můžete připravit výluh za studena (kávová lžička sušené drogy na 100 g vody) a z kvwtů za horka ( špetka květů do 100 g horké vody, louhovat deset minut, slít, osladit medem). Obojí vám při nastuzení ulehčí odkašlávání.