Sléz lesní je na pohled velmi hezká rostlina. její listy, to jsou kalíšky podobné listům kontryhelu, takové asi Stvořitel přičinil některým svým rostlinám, aby se v nich v nosi usazovala rosa a ráno ji mohly do stříbrných džbánků setřásat bosonohé panny. (To není jen zajímavý příměr, rosa měla kdysi významné místo v lidovém léčitelství a skutečně se věřilo, že její účinnost je větší, pokud ji míst staré vědmy s kocourem u žilnatých pat sbírá za svítání ztepilá panna). Slézové okvětní lístky mají barvu... no, proč hledat nové slovo, prostě slézovou. Takový ten světloučký odstín mezi růžovou a lila, čili světle fialovou. Co je ale na slézu méně příjemného než jeho vzhled jsou kořeny. Jsou silné a v zemi drží nevídanou silou. Jelikož sléz se například v zahradě zásadně objevuje na místě, kde si ho majitel nepřeje, jeho likvidace je spojená s pořádně nepříjemnými chvílemi, nejlépe na něj platí rycí vidle. Pokud ovšem sléz najdete někde, kde vám nepřekáží, můžete ho nechat na pokoji. On vám naopak vám přinese užitek. Jeho listy a květy se suší, z listů si můžete připravit výluh za studena (kávová lžička sušené drogy na 100 g vody) a z kvwtů za horka ( špetka květů do 100 g horké vody, louhovat deset minut, slít, osladit medem). Obojí vám při nastuzení ulehčí odkašlávání.