Čičorka pestrá je další z divoce rostloucích květinek, kterou mám moc ráda. Škoda, že k ní stvořitel byl moc macešský a nadělil krásným složeným kvítkům ve spoustě fialových odstínů tak pokroucenou lodyhu, že se nehodí do vázy. Ale možná právě to byl úmysl a projev zvláštní přízně, možná ten Všehomír vytušil, že jednou povstanou na této planetě šílenci, kteří nebudou přírodu obdivovat pod modrým nebem, ale budou si z ní chtít odnášet domů a květenu cpát do váz, mnohdy dokonce pořádně nevkusných. Samozřejmě, to je hodně nadnesené, každou květinu jde nějak naaranžovat do kytice, ale do té typické luční všehochutě se čičorka nehodí. Coronilla varia, jak se jí říká po latinsku, neroste ovšem jen na mezi - dovede proniknout i do nepříliš udržovaných zahrad. Když jsme skoro před třiceti léty koupili chalupu, na místě jediného a navíc úplně zanedbaného záhonku bujela velmi vesele! Tenkrát mne ale nepotěšila a v rámci civilizování záhonu jsem ji nemilosrdně hubila. Trvalo řadu let, než ze záhonu zmizela. Později jsem si v jedné knize přečetla, že mívá kořeny hluboké až dva metry! Potvůrka, vypadá tak křehká, ale je dobře vybavená na přežití. A to nejen jedním způsobem! Na louce je bezpečná před krávami - obsahuje v sobě malé množství jedu, což krávy vycítí a vyhnou se jí. Čičorka patří k motýlokvětým, čili bobovitým, má tedy velice rozvětvené příbuzenstvo, od hrachoru po jetel. Lidově se jí říká vlčí hrách. Někomu se ten název plete s vlčím bobem, ale opravdu se jedná o jinou rostlinku - i když zmíněný vlčí bob je také jedním z jejích bratránků.

Jistě už každý člověk někdy viděl vlaštovičník větší - po latinsku řečeno Chelidonium majus - ale možná o tom ani neví. Určitě si ale vzpomene, když řeknu: je to potvora nepěkná. Malé, žluté, čtyřčetné kvítky nikoho neokouzlí a rozvětvená, chlupatá lodyha s hojným olistěním také ne. Navíc jedna rostlina dovede narůst téměř až do metru a na šířku zabere podle toho! A je vytrvalá, nacpe se úplně všude! Roste nejen na rumištích a podél venkovských zdí a cest(kde by to nikomu nevadilo), ale klidně se vetře i na zahradu do záhonů a jednou jsem našla mrňavou rostlinku i na hřbitově, na našem rodinném hrobě. To mne skoro urazilo!
Tato nevítaná potvůrka patří do čeledi makovitých, ačkoli máku se vůbec nepodobá. A rod chelidonium se prý vyskytuje jen v tomto jediném druhu. "No zaplaťpánbůh," řekla bych málem. Rostlina je totiž úplně prostoupená jedy, od kořenů po květ. Alkaloidy způsobují ve větších dávkách zástavu dechu, požití vlaštovičníkového mléka dráždí sliznici i pokožku, může dojít až na zvracení a krev v průjmu i v moči.
Pro vlaštovičník ale v plné míře platí, že co je jedovaté, může být za určitých okolností také léčivé. Z toho důvodu se sbírá jeho nať a na podzim, když obsahuje nejvíc účinných látek, také oddenek i s kořeny. Z nich vyzískaná droga například uvolňuje křečovité bolesti, působí antibioticky, zvyšuje tvorbu žluči a snižuje bušení srdce. - a to jen tak namátkou. Nikomu bych ale nedoporučovala, aby se pokoušel drogou z vlaštovičníku léčit sám, i když podle knih by pravděpodobně přípravu tinktury zvládl - na to je ta košatá potvůrka příliš nebezpečná.
Staré babky kdysi doporučovaly potírat již zmíněným vlaštovičníkovým mlékem bradavice, že potom zmizí. Mléko je hustá, sytě žlutá tekutina, která prýští z celé rostliny a je pravda, že skutečně vím o několika případech, kdy byla taková léčba bradavic úspěšná. Ovšem ještě jednou pozor! Za bradavice se velmi snadno zamění různá mateřská znaménka a na ty se naopak vlaštovičník používat nesmí. Takže i bradavice je snad vhodnější přenechat moderní medicíně!
A tak to jediné, co si může bezpečně připravit každý laik, je vlaštovičníková koupel nohou při napadení plísní. V tom případě musí použít silnější odvar.

Skoro na každém poli roste dodnes mezi obilím křehká květinka s fialovými kvítky - ostrožka stračka. Jako děti jsme ji trhaly a vkládaly do kytic kopretin. Jí hodně podobný - jako by to byla ostrožka nějakým čarodějem tak třikrát zvětšená - je orlíček planý (Aquilegia vulgaris). U babičky v Krkonoších rostl na jedné louce pod lesem velmi hojně. Přirom už tenkrát jsem si o něm vyhledala v knize údaj, že roste po celé severní polokouli, v Americe i v Asii asi v padesáti druzích, ale u nás se vyskytuje jen tenhle jeden druh a to ještě dost vzácně! Jak je to s ním v přírodě dnes netuším, patrně už je vyhuben, jako tolik ostatních rostlin. Zato lidé od té doby z původního divokého orlíčku vypěstovali spoustu zahradních odrůd, které mají mnohem větší květy a dokonce i různé barvy, znám například bílou, růžovou nebo různé odstíny purpurové. Jedno ale mají všechny společné s tím divokým zakladatelem - v lékařství ani v léčitelství by se neuplatnily, jsou výlučně na okrasu. Tomu divokému se lidově říká také cvrček, kohoutek nebo vorlíček a nevím proč, někde dokonce třasáček.

Světlík lékařský jako název rostliny asi v posledních létech dost vstoupil do lidského povědomí, od té doby, co se lékařská věda zase v hojné míře přiklání k bylinným výtažkům. Světlíková mast nebo gel, to je dobré na unavené oči. Jak ale světlík vypadá, to asi tuší jen málokdo, pokud si jeho obrázek nevyhledá někde v knize nebo na internetu. Já se se světlíkem seznámila úplně obráceně. Když se o prázdninách na louce u mé krkonošské babičky včas posekalo a shrabalo, objevila se v trávě nizoučká rozvětvená rostlina s motýlovitě rozkřídlenými bílými kvítky. Každý kvítek měl uprostřed jakoby rozevřenou žlutou sametovou tlamičku a v ní dva černé stíny jako zlomyslné zoubky. Hned jsem s tím zázrakem pospíchala domů a začala hledat v nové tlusté knize o co jde, až jsem vítězně vykřikla:"To je světlík!" Kniha navíc tvrdila, že světlík lékařský (Euphrasia rostkoviana Hayne) patří do čeledi krtičníkovitých, že celá čeleď dostala jméno od krtičníku a to asi proto, že jím lidé kdysi léčili takzvané krtice, po dnešním tuberkulózu krčních žláz neboli skrofulózu. Moje babička nebyla žádná vědma, ale jako snad každá vesnická babka, o rostlinách měla docela slušné znalosti. "Ambrožka," řekla rozhodně, když mi mrkla přes rameno. "Někdy tomu řikaj bradavník," dodala. "Ty, ďouče, nemuselo by ses tolik flákať, sbírej kvítka a suš!" Nepotřebovala jsem překlad do češtiny, jen jsem se zeptala, k čemu. "Na voči." zněla stručná odpověď, babička časem nikdy neplýtvala. Protože jsem ji měla ráda, snažila jsem se. Byla to ale úmorná dřina, klečet na kolenou a do dlaně kvítek po kvítku otrhávat to malé rozkřídlené nic . Kolena jsem měla pravidelně zelená a celá otlačená a na sušícím sítu mnoho nepřibývalo. Je ale pravda, že v zimě mi trocha světlíkového odvaru přišla často vhod. A je také pravda, že dnes mi přijde mnohem víc vhod, že si bez toho lezení po kolenou mohu koupit chladivý světlíkový gel v lékárně.

Kdo by si představoval, že pomněnka je vždycky jen modrá, velice by se mýlil. Zaprvé i těch modrých existuje docela dost odstínů, zadruhé já mám na zahradě například odrůdu, která kvete bíle. Je to vděčná rostlinka, kvete mi v polostínu u jezírka už od konce dubna do konce května. Pomněnka se ale běžně vysazuje i na obruby záhonů a snese také pěstování v hrnku. Nejraději ovšem mám tu potvůrku z rodu drsnolistých neboli brutnákovitých, kterou najdeme divoce v přírodě kvést někde kolem potůčků. Je to pomněnka bahenní (Myosotis palustris), která tam mrká mezi ostatní zelení sytě modrými kukadly. Ne nadarmo ji lidové názvosloví dává často jména, která mají něco společného se zrakem - třeba rybí očko, pánbíčkova očička nebo velmi pěkně okotěšinka. No, méně pěkně také žabí vočka nebo vraní očko, br! Ale také hezká jména pro ni jsou zuzanka, vzpomínáček, kašička, myší ouško nebo andělíčky. Snad nejvíc rozšířený je ale název nezabudka, tak říkávala pomněnkám ještě moje babička. Ty divoce kvetoucí nikdy netrhám, ale zahradní mi někdy poslouží jako doplněk kytičky, kterou dávám na stůl. Stačí do úzké vázičky jeden tulipán a stvol kvetoucí pomněnky, který dole zbavím mohutných listů - a hned to vypadá dobře!