Barvínek neboli brčál, Vinca minor, to je plazivá rostlina, kterou bych každému vřele doporučila na zahrádku. Ač se uvádí, že se barvínku nedaří v silně kyselé půdě, tak docela pravda to není. My máme u domu velmi kyselou půdu a tmavozelený brčál tam jen bují. Celé roky mu nevadil ani stín od sousedova ořechu, dnes mu nevadí přímé slunce, když ořech padl a skončil jako palivové dříví. Pravda, ta sytá zeleň poněkud vybledla, ale kvítky jsou stejně fialově modré jako dřív. Údajně existují i rostliny s kvítky výhradně modrými či bílými, pro mne ale barvínek musí mít tu zvláštní barvu kvítků mezi modrou a fialovou, jinak mi připadá jaksi podivný. Brčál tvoří husté koberce, kterými pronikne sotva který plevel, navíc je stále zelený. Obsahuje řadu alkaloidů, takže bych nikomu nedoporučovala se na něm popásat. Ale dříve byla jeho nať hojně využívána v léčitelství. Také byl používán při různých rituálech, například k zažehnávání duchů zemřelých. Já jsem žádné duchy nikdy zaříkávat nezkoušela, ať s barvínkem či bez něj, ale brčál, načechraný a jaksi neučesaný vidím na naší zahradě moc ráda.

Část mé rodiny pochází z venkovského horského prostředí. Když moje energická prababička popadla kosu a navlékla gumáky, hned jsem věděla, že krávě a kozičkám nejde nasekat obyčejnou trávu, ale že jde "do bahýnka," jak se v domě říkalo. A nebylo to nepřípadné označení, protože chalupa stála na vršku a část pozemku spadal do nízké kotlinky, kde věčně věků stála trocha vody nebo přinejmenším pod botama bahnitě mlaskalo. To jsem si honem také navlékala holínky a šupajdila pro nůši, protože dole rostla silná, krásná a růžová rdesna, která jsem přidávala do kytic kopretin. Tráva tam nerostla, ale obrovské, snad metr vysoké listy, které podivně omamně voněly ještě když je bábrlinka vysypala z nůše v síni před chlévem na kamennou podlahu, Nijak jsem nemohla vypátrat, k jaké rostlině ty zajímavé listy patří a ta záhada mi vydržela skoro padesát let. Až nedávno jsem přišla na to, že babička krmila své zvířectvo listy devětsilu lékařského. Latinský název devětsilu (Petasites hybridus) je odvozen od slova petasos, což znamená široký klobouk, protože v dávnověku si lidé jeho listy chránili hlavy před sluncem a přesně to jsem někdy dělala i já. Devětsil kvete na dlouhatánské lodyze velkým šupinatým květem, což jsem znala z knih, ale já k babičce jezdila jen o pololetních a letních prázdninách a to mezi listy nekvetlo nic, takže jsem si to nedala do souvislosti. Oddenek devětsilu se časně na jaře sbírá a suší a připravuje se z něj droga, která pomáhá při křečích v žaludku, při astmatu a při zácpě a ještě při mnoha jiných zdravotních potížích, to jsem si ale přečetla až po létech v odborné literatuře. Babička, ač rostlinnou léčbu běžně praktikovala, s devětsilem při léčení nekamarádila, nevím proč.