Část mé rodiny pochází z venkovského horského prostředí. Když moje energická prababička popadla kosu a navlékla gumáky, hned jsem věděla, že krávě a kozičkám nejde nasekat obyčejnou trávu, ale že jde "do bahýnka," jak se v domě říkalo. A nebylo to nepřípadné označení, protože chalupa stála na vršku a část pozemku spadal do nízké kotlinky, kde věčně věků stála trocha vody nebo přinejmenším pod botama bahnitě mlaskalo. To jsem si honem také navlékala holínky a šupajdila pro nůši, protože dole rostla silná, krásná a růžová rdesna, která jsem přidávala do kytic kopretin. Tráva tam nerostla, ale obrovské, snad metr vysoké listy, které podivně omamně voněly ještě když je bábrlinka vysypala z nůše v síni před chlévem na kamennou podlahu, Nijak jsem nemohla vypátrat, k jaké rostlině ty zajímavé listy patří a ta záhada mi vydržela skoro padesát let. Až nedávno jsem přišla na to, že babička krmila své zvířectvo listy devětsilu lékařského. Latinský název devětsilu (Petasites hybridus) je odvozen od slova petasos, což znamená široký klobouk, protože v dávnověku si lidé jeho listy chránili hlavy před sluncem a přesně to jsem někdy dělala i já. Devětsil kvete na dlouhatánské lodyze velkým šupinatým květem, což jsem znala z knih, ale já k babičce jezdila jen o pololetních a letních prázdninách a to mezi listy nekvetlo nic, takže jsem si to nedala do souvislosti. Oddenek devětsilu se časně na jaře sbírá a suší a připravuje se z něj droga, která pomáhá při křečích v žaludku, při astmatu a při zácpě a ještě při mnoha jiných zdravotních potížích, to jsem si ale přečetla až po létech v odborné literatuře. Babička, ač rostlinnou léčbu běžně praktikovala, s devětsilem při léčení nekamarádila, nevím proč.