Jitrocelů prý u nás ve vlasti roste jedenáct druhů. A ve světě mají ještě dvěstěpadesát příbuzných. Jsem ráda, že se celá ta famílie neusídlila u nás na zahradě, protože když se včas nedostaneme k posekání trávníku a jitrocel vyhodí na dlouhém šlahounu svůj chundelatý bělostný kvetoucí klas, je to k vzteku. Lodyha je totiž tak houževnatá, že ji napoprvé nezmůže ani výkonná sekačka. Až na tento drobný problém jsem ale vcelku ráda, že mám jitrocel tak příhodně po ruce. Ony totiž skoro všechny jeho druhy jsou léčivé. Nám za domem v hojné míře kazí trávník jitrocel prostřední, který má okrouhlejší listy a kvetoucí klas dlouhý, ale také jitrocel kopinatý (Plantago lanceolata), který je dokonce tak uznávanou léčivkou, že jej za mého dětství jako jediný vykupovaly lékárny. Já mám prostě lákárnu po ruce. V létě je pěkně čerstvá, šrámy a drobná poranění stačí pečlivě vyčistit a přiložit na ně rozdrcené jitrocelové listy - a v zimě mám v látkovém pytlíku nasušeno do zásoby a používám k léčení silný odbar. Mimochodem - u jitrocele je léčivý i kořen a tak se pranic nestydím, když to občas za domem zplanýruji trochu do hloubky a jitrocelovou kolonii poněkud omezím. Pokud se do toho také dáte a začnete se sběrem, prohlédněte si pozorně listy jitrocele kopinatého a hned vám bude jasné, proč má tolik lidových názvů na jedno brdo: beraní jazýček, psí jazyk, jazýček, olověný jazýček nebo volský jazyk.