Lýkovec jedovatý (Daphne mezereum) pochází zhruba z padesáti druhů lýkovců, jako jediný je však přímo přecpaný jedovatou pryskyřicí mezereinem. Jedovaté jsou i jeho krásné červené bobule - středně velký pes například zdechne po požití pouhých pěti. Ale protože lýkovec se musí také nějak množit a oddenky by to bylo hodně zdlouhavé, drozdovití ptáci jsou proti jedu rezistentní. Mohou sezobat bobulí, kolik se jim zamane a nestane se jim nic. A protože pecičku z bobule nestráví, v trusu tak vlastně rozesévají lýkovec do širšího okolí. Už za mého dětství patřil lýkovec mezi chráněné rostliny, u babičky v Krkonoších ale rostl na kraji lesa v docela hojném množství. Z bohatě ilustrované knihy jsem věděla, že kvete drobnými, krásně fialovými kvítky, ty jsem ale dlouho neviděla na vlastní oči, protože lýkovec kvete v lednu či v únoru, a když jsem přijela k babičce na jarní prázdniny, providelně už byl odkvetlý. Až jednou se nějak poštěstilo a já pobývala u babičky tak vhodně, že jsem na kraji lesa objevila zářivě fialový palouček! Jednu menší lodyhu jsem opatrně odřízla dětským nožíkem a vylisovala si ji do herbáře, ale i když to bylo na babiččině soukromém pozemku, táta se dost zlobil, když to objevil. Prý kdyby to udělal každý... a to měl samozřejmě pravdu! Lýkovec je známý celá staletí, říkalo se mu lejkovec nebo vlčí lýko a když Evropa začala obchodovat se zámořím a poznala exotická koření, přibyl k názvům také divoký nebo vlčí pepř.