Koniklec mne jako jedna z jarních květin bral vždycky hodně za srdíčko: tak líbezně kosmatý a nádherně purpurově zbarvený! Ale co si s ním mám počít jako alerlik, který poslední roky jen hltá prášky a málem skomírá ve stínu jarního pylu? S čelem smutně skloněným vítám rozkvetlé břízy, pokorně skláním hlavu před zelenými jalovci . Jen co tu své slovo odevzdá moje máma, bude mi trapné přiznat, že se dusím. Přiznat to - a cokoli jiného- je mojí slabostí. To vím, to znám a to je pravdou pravdoucí...!