K pelyňku jsem v dětství měla vztah vzácně vyrovnaný - byl mi lhostejný. Nepřipadal mi odporný jako například žahající kopřiva dvojdomá, ale neby ani tak krásný, abych si ho chtěla trhat do kytice. Ostatně jeho silné tuhé stvoly moje dětská ruka nikdy ani nedokázala uškubnout. A protože roste převážně na smetištích a vůbec na hodně zanedbávaných pozemcích, příliš jsem s ním nepřišla do styku. Kdy jsme se ale seznámili velice velmi bylo v časech, když jsem byla nucena zanedbávat chalupu a trávník tam ani zdaleka nebyl dobře udržovaný. Z blízkých příkopů to k nám odněkud muselo zavát nežádaná semínka a najednou se u nás hlásilo o právo na život hned několik statných rostlin pelyňku. Můj muž se při zjištění toho nadělení hned hnal po špičatém rýči - a že jim od toho příživničení na našem rázně odpomůže. Ale já mu v tom na poslední chvíli zabránila. Pelyněk se přece přidává do domácího saké, aby mělo pikantně nahořklou chuť! No, rostliny jsem ubránila. A ony mi jakoby z vděčnosti daly na saké tolik materiálu, že jsem obdarovala všechny kamarádky a sousedky a ještě by stačilo na příštích několik let - děkuji, nechci!