Vlčí mák ( Papaver rhoeas) patří do nepočetné čeledi makovitých. Já vím, tohle není nijak objevné, jak v takových případech tvrdila moje věkovitá babička: "To by němej neřek, kdyby mu hubu roztrh." Vlčímu máku se daří skoro na každém smetišti. Čím víc je ho v poli, tím víc to naštve hospodáře, i když na pohled je to krásné. Vlčí mák je jedovatý, nevím jak dnes, ale za našeho dětství se sbíral pro lékařské účely. Se sušením ale bývaly potíže, nesměl zčernat, jinak ho ve sběrně nechtěli. I suchý se musel uchovávat ve tmě, aby nepřišel o svoji osobitou barvu, protože jak říkaly moudré lidové průpovídky, v barvě je všechna jeho síla. Dnes už si holčičky na hraní nedělají makové panenky, z jejich přízně je dávno vytlačily hubené barbíny a ošklivá čůrací miminka, i když si říkám, jestli to není trochu škoda, dětská odpoledne s makovými panenkami bývala moc hezká. Občas je někde k vidění zakrslý, jakoby hubený mák - ten ale není vlčí, je to mák polní. Pozná se podle protáhlých makoviček s víčkem, které nahoře dobře nepřiléhá. A mák polní se nesbíral - ten prostě jen tak nějak byl...