Mám velmi ráda kopretiny a je mi jedno, jestli jsou velkokvěté zahradní nebo ty drobnější luční. Je pravda, že kopretina má jednu nevýhodu - ve váze ve větším množstvím nevoní ba skoro smrdí. Její dekorativnost ovšem tuto nepříjemnost hladce vyváží. Ostatně není třeba kopretiny aranžovat v ohromných pugétech, do kytice stačí několik kvítků a prozáří i nejtmavší zákoutí. Také ve váze dlouho vydrží! Zahradní velkokvěté kopretiny dělají velkolepý dojem na záhonu i jako soliterní trs někde stranou, mají ale rády slunce, ve stínu jsou vycmrndlé a moc se jim nedaří. Zato když jsou na slunci a mají dostatek vláhy, rozmnožují se jejich trsy nesmírně rychle, květy jsou skutečně obrovské a ve velké spoustě, stvoly a listy mají nádhernou statnou pevnost a jsou sytě tmavozelené. Kdybych si ale mohla vybrat, dala bych přednost plné louce obyčejných kopretin bílých, jaké rostly u babičky v Krkonoších. Krávy je spásaly, sekáči je kosili za rosy a mně to mohlo srdce utrhnout, zabíjet tolik nádhery, i když je jí ještě na nedozírné louce tolik! Kopretinou se prý kdysi zaháněl kašel, mírnila horečka a léčil oční zánět. No nevím, nikdy jsem to nezkusila.
Kopretině se po latinsku říká chrysanthemum, takže s kým je příbuzná je jasné. Co mne ale rozesmálo je, jak něžně se jí říká na Slovensku: králik biely! Proč má české lidové názvosloví pro ni jména jako buličí oko, husar či rmenec netuším. Ale jedno jméno je naprosto přiléhavé - říká se jí také velká sedmikrása.