Mateřídouška - to je rostlinka, která mně osobně připomíná staré časy. Doby, kdy se vkládaly její trsy v plátěnných sáčcích mezi prádlo ne proto, že je to móda, ale protože jeho svěží vůni nemohly udržet žádné aviváže nebo drahá mýdla. Když jsem měla to slovo napsat při diktátu někdy ve třetí třídě, napsala jsem ho rozděleně, jako mateří douška a dostala jsemsamozřejmě sníženou známku, ale mně to jaksi samo vyplynulo, ta rostlina mi připomíná maminku, její dech, její pohlazení. Mateřídoušek je mnoho druhů, některé vysloveně poléhavé, jiné vyšší, ale všechny se vyznačují charakteristickou vůní a půvabnými kvítky růžovofialové barvy. Pokud si vzpomenete na její latinský název Thymus, asi budete rychle doma. Nu ano, tymián, koření! Čerstvými lístky i kvítky můžete dochucovat jak maso, tak zeleninové saláty, ale ani ve stavu sušeném nejsou k tomu účelu k zahození. Nemo z nich můžete připravovat čaj, zejména na noc - čaj z tymiánu, na rozdíl od pravého čaje, napomáhá k dobrému spánku. Takže čest a sláva mateřídoušce, ať už je to ta alpská, polejovitá, Froelichova či jakákoli jiná! Ale pokud ji budete sbírat někde na louce, pozor, abyste nepoškodily základní rostlinu - koření totiž velmi mělce!!!

Název "valeriánské kapky" zná asi každý. Kdysi se používaly hojně na uklidnění, nejčastěji před spaním. Kočky prý jejich vůni milují a když jim nakapete trochu do kálecí misky, nová kočka v domácnosti se tak rychleji naučí, kam se chodí za účelem vyprázdnění. Nevím, kocourů jsem měla v životě několik a pomocí kapek jsem je nikdy k hygieně vést nemusela. Valeriánské kapky obsahují drogu z kozlíku lékařského, což je nepříliš hezká, nenápadná rostlina. Droga se získává z kozlíkového oddenku, z něj ale vyrůstá přízemní růžice listů a z ní pevná lodyha. Květy mívá většinou světle růžové, vzácně i bílé. Jako plod tvoří nažku s vrcholovým chmýrem. Zvláštní je, že všechny části rostliny, včetně květů, mají v sobě onen charakteristický pach, který láká kočky i na kapkách - proto kozlík dovedou vyhledat v přírodě a rády se v jeho trsech válejí. Kdo tedy kozlík sklízí a suší někde na půdách, musí jej před kočkami pořádně ochránit!

Orobinec širokolistý asi všichni dobře znáte. Dřív rostl snad na okrajích každého blátivého rybníka. Jako malí jsme mu říkali cigára nebo doutníky, protože když ta statná, jasně zelená rostlina vykvete, květenství se těmto tabákovým produktům naprosto dokonale podobá. Vzpomínám si, že jednou na vesnici u babičky kluci donesli orobince velké množství, pár květům odřízli lodyhu i tenkou špičku na vršku a vyrazili na náves, kde je přikládali je ke rtům a předstírali, že kouří. Oknem to zahlédl naivní pan učitel a vyřítil se ven jako torpédo, povykoval a vyhrožoval zápisem do žákovské knížky, ačkoli byla neděle. Uličníci se mu samozřejmě vychechtali, takže se potom dlouho tvářil dost rozpačitě. Dnes už orobinec na rybnících tak často nevidíte. Ale když okolo nějakého rybníka jedu, pořád vidím na jeho okraji orobincový háj, cítím zvláštní vůni blátité vody a slyším křičet vodní ptáky.

Já vím, že jsme ještě ani neoslavili Vánoce a jestliže tu připomenu rostlinku jarní, nezbláznila jsem se, to se pouze tolik těším na jaro, že bych pro ně i ty Vánoce přeskočila. Bledula jarní, Leucojum vernum, se objevuje na záhoncích ještě zasypaných sněhem. Vapadá to, jako by také měla zimy plné zuby a pospíchala za sluníčkem. Z podzemní cibulky napřed vyrazí na povrch zelené lístečky jako špičičky maličkých oušek zelených zajíčků, ale zajíčkové z toho nevyrostou, takhle kouzlit uměli jen v seriálu Arabella. Brzy jsou na záhonku opravdu dlouhé úzké lístečky a mezi nimi dlouhý štíhlý stvol, nesoucí poupě. Z něj se během několika dnů vytvoří veliký zvonkovitý bílý květ. Nevím proč, ale zdá se mi, že bledule v posledních létech vídám na jarních záhoncích méně často než sněženky, které jsou nižší a jejich květy menší. Nevím, proč tomu tak je, nikde jsem nečetla, že by třeba sněženky byly pro pěstování vhodnější nebo proti něčemu odolnější, ale prostě to tak je. Možná je to zase nějaký módní trend, který na bledule poněkud zanevřel. Nebylo by divu, jsou to typické jarní kvítky našich babiček a prababiček. A ty jim také s porozumněním říkaly blednivka - nebo něžně: koukořička!

Velice často v poslední době potkávám ve velkoobchodech prodávat petržel pod názvem pastinák. Pravděpodobně to pochází z toho, že provozovatelé nejsou české národnosti a daleko bližší je jim název v Čechách nevžitý, na úkor toho klasického. Štve mne to, jako bych už ani nežila v České zemi! Pravdou ovšem je, že v přírodě divoce roste rostllina, která nese název Pastinák luční. Najdete ji na loukách stejně jako třeba na poli či někde ve starém lomu, je nenáročná. Domov má patrně v Asii, na Kavkaze a ne Blízkém východě, ale postupem let se rozmohla vlastně po celém světě. Její kořen se dodnes sbírá a používá v léčitelství, protože obsahuje velmi cenné přírodní prvky. Droga z tohoto kořene se používá při močových potížích. Pastináík byl celá tisíciletí pojídán, až posledních několik století na něj lidstvo zanevřelo a dává přednost mrkvi nebo bramborám. Možná, že ke své škodě. Jestliže prvky, které kořen rostliny obsahuje, může posloužit v lékařství, patrně bude hodnotnějším pokrmem než různé sladkosti či hamburgery, kterými se dnes tolik lidí nacpává.

Pravda je, že teď je na naší zahradě pusto. I když neustále ještě shrabuji listí, zdá se, jako by se nějak rozmnožovalo a trávník pod ním je ovadlý a nevábný. Jenomže když je pěkný a hustý a smaragdově zelený, zase se v koutech zahrady drží mezi ním různý plevel. Čert mně může vzít, když najdu zase novou pampelišku nebo koberec sedmikrás či kozí pysk, ale že nám v jednom rohu docela slušně bují i bolehlav plamatý, to si volá o pomstu. Kdybych chtěla trávit ve stylu Sokratově, měla bych materiál nějmíň pro celé menší město. Conium maculatum nemá v sobě nic dobrého, jegho červeně nachové skvrny na lodyze jako by už i neinformovanému sdělovaly, že ta divná, nehezká a rozvětvená rostlina je zlá a zlá a zlá. Přitom patří mezi mrkvovité a zkuste si třeba bez kmínu nebo fenyklu představit některá jídla? Ale okořeňte si omylem bolehlavem a máte jistotu, že putujete stejnou cestou za Sokratem, rostlina má v sobě hned pět nebezpečných jedů!

Nevím jak kdo, já masožravé rostliny nemusím. Odmalička. Ještě než vznikl český film Adéla ještě nevečeřela jsem tak už asi měla podvědomou averzi k něčemu, co by možná dokázalo zblajznout mé milované kocoury jako malinu. Naštěstí, masožravé kytky se vyskytují většinou v přírodě a to na Madagaskaru a v tropických oblastech Asie, což je od nás docela daleko a tak nehrozí, že by si kocourci vyšlápli na špacír do přírody a popadla je někde hladová Adéla. A také - je to pořádná nadsázka. Takové rostliny dovedou polapit leda hmyz a největší seznací v této oblasti je zjištění, že si jedna v botanické zahradě nedávno prokazatelně troufla i na malou myšku. Ovšem to je zase podnět k zamyšlení pro takové lidi, kterým se v domácnosti usadila myš. Masožravou láčkovku šarlatovou (Nepenthes coccinea) lze pěstovat i doma v květináči. Když jí zajistíte dostatek tepla a vlhka a budete ji pravidelně zalíévat měkkou dešťovou vodou, možná se osvědčí lépe než pastička na myš.