Rosnatky jsou rostlinky masožravé. Nepředstavujte si je však jako takovou Adélu, co ještě nevečeřela. Pes zvící dogy by v jejich blízkosti rozhodně v nebezpečí nebyl. Ostatně u nás rostou pouze v několika druzích. Nejznámější je Rosnatka okrouholistá, která má na každém lístku asi 200 chloupků s červenými paličkami na konci. V těch paličkách je lepkavá šťáva, docela to vypadá, jako by lístky byly zkropené rosou. Proto se také rosnatce říká sluneční rosa nebo sluneční bylina. Jenmože té rosy pomálu! Protože je lepkavá, rostlina si na ni loví potravu - drobné mušky a broučky dokáže vysát do 20. minut. Pokud má někdo v těchto rostlinkách zálibu, může si je klidně sám pěstovat a krmit je bez těch živých obětí, rosnatka zbaští všechno, co jí může posloužit jako jídlo. Tedy samozřejmě ne třeba knedlíky se zelím, ale vařený bílek, kousky syrového (a dokonce i pečeného nebo vařeného masa zpracuje), vezme zavděk i sýrem. Ale pozor, v sdousedním Německu žije například rosnatka prostřední a při experimenty s ní bylo jednou napočítáno, že na porostu zhruba 3/4 čverečního metru nachytala skoro stovku motýlů. A to z nich někteří byli pořádní mackové, lišajové a přástevníci! No, před takovou potvůrkou už by se zvířátko menších rozměrů mělo mít poněkud na pozoru!

Jako malá holka jsem jezdila k příbuzným do Krkonoš. Všude kolem byly louky a stráně a na nich rostlo plno nádherných květin, které jsem většinou znala jen z obrázků. Nález jedné rostliny mi ale vyrazil dech, protože jsem až do té doby byla přesvědčená, že ta už na této planetě dávno vyhynula. Na jaře, když jsem Krkonoše navštívila víceméně náhodou při dlouhodobé rekonvalescenci, nalezla jsem ji u polní cesty jako malou bedlu jedlou. V létě mi to nedalo a vypravila jsem se na to místo znovu, abych nalezla zelený keříček, který vypadal jako malý smrček. Podle knihy, kterou jsem právě ten rok dostala od táty, nebylo prostě pochyb. Koukám na přesličku rolní, která existovala už ve stromové podobě před dávnými věky a spolu s plavuněmi vytvořila posléze současná ložiska uhlí. Nevyhynula, i když se, potvůrka, výrazně scvrkla! Přesto jsem byla tím nálezem ohromně nadšená a venkovské bábince jsem hned vyklopila tuhle senzační historii, kterou ona ale vůbec nadšená nebyla. "Cože to maš? Přeslička? Tomu tu poudáme chvosť. Dycky tim čistim stříbrný žlice po bábě, co donesla z poutě." To byla sprcha! K tomuhle používat rostlinu, která přežila na tomto světě milióny let! Taková neúcta! ještě že jiní přesličku tak nezneužívají. Obsahuje hodně kyseliny křemičité, takže si jí považují v lékařství! Ale na ty babiččiny lžičky také zabrala, vždycky se leskly jako nové!

Občas asi narazíte v přírodě na rostlinu, o které si řeknete "Jéje, tu přece znám, to je hluchavka". A pravdu přitom můžete mít jen zčásti. Možná se jedná o jablečník obecný, což je vytrvalá bylina z čeledi hluchavkovitách. Z oddenku vyrůstá několik lodyh vysokých 30 - 50 centimetrů a na těch se objevují hustě nahloučené bělavé květy, které mají trubkovité , skoro do poloviny rozeklané kalichy. Nať z horních kvetoucích částí rostlin se sbírá a suší a přidává se k jiným rostlinám do směsí, které pomáhají tlumit nervové nebo žlučníkové potíže. Samotná nať jablečníku se používá při průduškovém kataru.Ale pozor, prášek ze suché nati může naopak u některých lidí vyvolat dýchací potíže, prostě čeho je moc, to škodí, i když jde třeba o sušenou léčivou rostlinu. Jablečník je nenáročný, roste na kdejakém rumišti a kvete od června do záží, takže jeho nať lze v tomto období sklízet dvakrát až třikrát. Kdo by přišel jablečníku "na chuť a chtěl by si ho třebas cíleně pestovat někde u domu, může. Dá se množit buď na podzim, klasickým dělením trsů nebo ze semen, která se vysévají do volné půdy v dubnu. Jen pro větší výsadby je nutné vysévat semena do pařeniště a později rostlinky přesadit.

Jistě znáte tu pohádku o fazoli, která vyrostla až do nebe. Nedivím se, že to někoho napadlo, když zasadím naklíčené fazole k plotu, rostou jako splašené. Když mají dost vláhy, denně se povytáhnou o několik centimetrů. Fazol šarlatový, což je odrůda, kterou nejraději sázím, vypadá na pozadí zeleného plotu velmi efektně - z úžlabí listů rostou korálkově červené shluky květů. A výhodou je, že rostlina kvete od června až do prvních mrazíků. Je jedlá, ale na polích se většinou nepěstuje, nejčastěji ji lidé umísťují jako jí - do zahrad, k plotům nebo pergolám. Kdysi se mouka z fatzolových lusků používala jako zásyp na mokvavé rány nebo vyrážky, ale toto užití moderní lékařské preparáty dávno překonaly. Fazole se tedy užívají hlavně jako okrasné rostliny, i když, pravda, jejich lusky nebo pozdější plody lze s klidným svědomím slupnout.

Romantický seriál Červený bedrník je asi v povědomosti hodně lidí a většina přinejmenším zná českou píseň "Pijme pivo s bobkem, jezme bedrník..." Ruku na srdce, kdo si ale vzpomíná, co to bedrník je a jak vypadá? Tedy, je to rostlina a vypadá trochu jako kmín nebo bolehlav. Kmín má lístky úzké jako kopr, bolahlav je má řasnaté, zpeřené a lístky bedrníku jsou něco mezi tím. Shluky drobných bílých kvítků ve vrcholových palicích se podobá oběma těmto rostlinám. Je vytrvalý, pochází z čeledi měříkovitých a někdy jeho lodyhy dovedou dorůst až do 1 metru! Kořeny ze starších rostlin se sbíraly k léčivým účelům, droga se používala při nadýmání, žaludečních potížích, ale i při revmatismu nebo bolestech v krku. Bedrníků je mnoho druhů, existuje přesný klíč k jednotlivému určení, léčebné účinky ale mají všechny. Přestože je bedrník všeobecně rozšířený, dnes asi sotva najdete babku kořenářku, která by jím chtěla léčit vaše neduhy.