Jako malá holka jsem jezdila k příbuzným do Krkonoš. Všude kolem byly louky a stráně a na nich rostlo plno nádherných květin, které jsem většinou znala jen z obrázků. Nález jedné rostliny mi ale vyrazil dech, protože jsem až do té doby byla přesvědčená, že ta už na této planetě dávno vyhynula. Na jaře, když jsem Krkonoše navštívila víceméně náhodou při dlouhodobé rekonvalescenci, nalezla jsem ji u polní cesty jako malou bedlu jedlou. V létě mi to nedalo a vypravila jsem se na to místo znovu, abych nalezla zelený keříček, který vypadal jako malý smrček. Podle knihy, kterou jsem právě ten rok dostala od táty, nebylo prostě pochyb. Koukám na přesličku rolní, která existovala už ve stromové podobě před dávnými věky a spolu s plavuněmi vytvořila posléze současná ložiska uhlí. Nevyhynula, i když se, potvůrka, výrazně scvrkla! Přesto jsem byla tím nálezem ohromně nadšená a venkovské bábince jsem hned vyklopila tuhle senzační historii, kterou ona ale vůbec nadšená nebyla. "Cože to maš? Přeslička? Tomu tu poudáme chvosť. Dycky tim čistim stříbrný žlice po bábě, co donesla z poutě." To byla sprcha! K tomuhle používat rostlinu, která přežila na tomto světě milióny let! Taková neúcta! ještě že jiní přesličku tak nezneužívají. Obsahuje hodně kyseliny křemičité, takže si jí považují v lékařství! Ale na ty babiččiny lžičky také zabrala, vždycky se leskly jako nové!