Vlčí mák ( Papaver rhoeas) patří do nepočetné čeledi makovitých. Já vím, tohle není nijak objevné, jak v takových případech tvrdila moje věkovitá babička: "To by němej neřek, kdyby mu hubu roztrh." Vlčímu máku se daří skoro na každém smetišti. Čím víc je ho v poli, tím víc to naštve hospodáře, i když na pohled je to krásné. Vlčí mák je jedovatý, nevím jak dnes, ale za našeho dětství se sbíral pro lékařské účely. Se sušením ale bývaly potíže, nesměl zčernat, jinak ho ve sběrně nechtěli. I suchý se musel uchovávat ve tmě, aby nepřišel o svoji osobitou barvu, protože jak říkaly moudré lidové průpovídky, v barvě je všechna jeho síla. Dnes už si holčičky na hraní nedělají makové panenky, z jejich přízně je dávno vytlačily hubené barbíny a ošklivá čůrací miminka, i když si říkám, jestli to není trochu škoda, dětská odpoledne s makovými panenkami bývala moc hezká. Občas je někde k vidění zakrslý, jakoby hubený mák - ten ale není vlčí, je to mák polní. Pozná se podle protáhlých makoviček s víčkem, které nahoře dobře nepřiléhá. A mák polní se nesbíral - ten prostě jen tak nějak byl...

Heřmánek pravý - Matricaria chamomilla - se už roky pěstuje na polích jako užitková rostlina a to má štěstí, protože mezi okrasnými by se zaručeně neuplatnil. Je tak nenápadný se sými droboučkými bílými kvítky s vyvýšeným žlutým středem! Nicméně, heřmánek nemusí hýřit krásou, protože se prosazuje léčivými vlastnostmi, které uznává i současná věda. První dětské bolení bříška můžeme zahnat heřmánkovým čajem, při rýmě je dobré čaj pít a zároveň inhalovat nad horkým odvarem, heřmánek působí také protizánětlivě, je vhodné ho používat ke studeným zábalům, ale chybu neudělá nikdo, kdo odvar použije třeba k vymytí menšího poranění - a velmi příjemný je i do večerní koupele. (Blondýnky si kdysi po umytí oplachovaly vlasy heřmánkovým odvarem, aby jim voněly a dostaly krásný odstín, ale v tomto bodě už bych dnes opravdu doporučovala raději příklon ke kvalitní vlasové kosmetice). Někteří lidé mohou být na heřmánek alergičtí, to je nutné vědět dřív, než jim začneme vnucovat jeho dobrodiní. V přírodě se heřmánek často plete s heřmánkovcem nebo s heřmánkem terčovitým, popřípadě se rmenem. Vcelku by to nevadilo až na drobný detail - žádná z těchto rostlin léčivé účinky nemá.

Lýkovec jedovatý (Daphne mezereum) pochází zhruba z padesáti druhů lýkovců, jako jediný je však přímo přecpaný jedovatou pryskyřicí mezereinem. Jedovaté jsou i jeho krásné červené bobule - středně velký pes například zdechne po požití pouhých pěti. Ale protože lýkovec se musí také nějak množit a oddenky by to bylo hodně zdlouhavé, drozdovití ptáci jsou proti jedu rezistentní. Mohou sezobat bobulí, kolik se jim zamane a nestane se jim nic. A protože pecičku z bobule nestráví, v trusu tak vlastně rozesévají lýkovec do širšího okolí. Už za mého dětství patřil lýkovec mezi chráněné rostliny, u babičky v Krkonoších ale rostl na kraji lesa v docela hojném množství. Z bohatě ilustrované knihy jsem věděla, že kvete drobnými, krásně fialovými kvítky, ty jsem ale dlouho neviděla na vlastní oči, protože lýkovec kvete v lednu či v únoru, a když jsem přijela k babičce na jarní prázdniny, providelně už byl odkvetlý. Až jednou se nějak poštěstilo a já pobývala u babičky tak vhodně, že jsem na kraji lesa objevila zářivě fialový palouček! Jednu menší lodyhu jsem opatrně odřízla dětským nožíkem a vylisovala si ji do herbáře, ale i když to bylo na babiččině soukromém pozemku, táta se dost zlobil, když to objevil. Prý kdyby to udělal každý... a to měl samozřejmě pravdu! Lýkovec je známý celá staletí, říkalo se mu lejkovec nebo vlčí lýko a když Evropa začala obchodovat se zámořím a poznala exotická koření, přibyl k názvům také divoký nebo vlčí pepř.

Měsíček neboli calendula. Pěstuje se snadno, semena stačí v dubnu vysít do špetek asi 30 cm. od sebe, nejlépe na slunce. Ale je nenáročný, dá se pěstovat i na sebemenším záhonku a dokonce i ve větších nádobách někde na balkóně. Jeho květy bývají žluté až sytě meruňkové, často se stává, že se barvy střídají i na jedné rostlině. Je hustě olistěný, listy jsou maličko chlupaté a lepkavé. Je pravda, že proto se na měsíček často vrhají mšice a také jeho specifický pach nemusí každého hned okouzlit, ale má také své velké přednosti. Na záhonech trsy měsíčků v kombinaci s nízkými rostlinami, například s modrými lobelkami, vysloveně zdobí. Plnokvěté odrůdy oživí ve váze jakoukoli kytici. Navíc se z květů vyrábí měsíčková mast, která má uklidňující a hojivé účinky. Nepředpokládám, že právě tu by si někdo začal připravovat podomácku, když se dá dnes koupit v každé lékárně, ale stejné účinky má odvar z květů, který lze při nečisté pleti použít na obklad obličeje nebo celkově do koupele. Prostě, ony ty naše prababičky moc dobře věděly, proč měsíček (netík), nescházel snad na žádné z jejich mrňavoučkých předzahrádek.

Velice ráda vidím na upravených zahradních záhonech sasanku věncovitou (Anemone coronaria). Bohužel, vídám ji tam málokdy, ostatní lidé asi nesdílejí tuto moji náklonnost. Přitom je to škoda, sasanka je velmi hezká a docela nenáročná květinka - spokojí se polostínem někde pod stromy. Množí se hlízami, vyrůstá do výšky 25 - 40 cm. a krásnými miskovitými květy v bílé, červené, růžové i modré barvě zdobí zahradu od dubna do května. Jejími sestřičkami jsou sasanka hajní s bílými, zespodu trochu narůžovělými kvítky a čistě žlutě kvetoucí sasanka pryskyřníková, ty se však v zahradách nevyskytují, jako třeba divoce rostoucí petrklíče nebo macešky, které tam nikdo nesel ani nesázel a najednou tam prostě jsou. Tyto "sestřičky" rostou divoce v lesích na vlhkých stinných místech a často tam vytvářejí celé malé paloučky. Kdysi se takové daly vidět i podél cest v kunratickém lese, ale zda tam ještě stále rostou netuším.

Mochna - docela hezká květinka, řekl by asi někdo. No, já nevím... do vázy se to dát nedá, na pohled je to mrňavé, plazí se to někde mezi ostatní vegetací. Ještě ke všemu se s mochnou docela dost nadělá - botanici se v ní asi vyžívají, protože jen v mé dětské knížce ji rozlišují na mochnu husí, mochnu pětilístek, mochnu nátržník, mochnu jarní, stříbrnou a bílou. Což o to, na těch obrázcích vypadají rostlinky docela pěkně, ale všechny tak nějak na jedno brdo, krom mochny bílé, která se od nich - jak to má v názvu - liší barvou. Krom toho ano, proč to nepřiznat: jsem zaujatá! Nemám ráda mochnu! Ani husí, ani jarní, ani jak se všechny ty potvory jmenují! Nepoznám, která z nich se mi už před léty usadila v nádherně kvetoucí a pečlivě budované suché zídce a nejde vypudit. A tak nemám ráda mochnu! Žádnou! Howgh!

"Pán pán pán - tulipán", prozpěvovala mi babička kdysi. Sama si na tulipány moc nepotrpěla, v její horské domácnosti napřed louky před jejím skrčeným domečkem vykvétaly divokými narcisy a později to byly obrovské kopretiny, modré zvonky a pod kamennými "hrobkami" vzácně i zlatohlavé lilie. Já mám pro tulipány slabost a když jsem se domohla vlastního domu - bohužel jen rekreační chalupy - hned první rok jsem nakoupila baculatých cibulek "neúrekom", jak by pravili naši tehdejší bratia Slováci - a nacpala jsem je bez ladu a skladu snad na všechny záhony. Tulipány se snažily a kvetly ve skupinkách ostošet, tu žluté, růžové, purpurové či papuškovité... Po čase se mi ale všechno vymklo z rukou, snad včeličky a příroda zapracovaly. Dnes na jaře vstoupím na zahradu - a všude kolem sebe vidím jednotně oranžové tulipány se žlutým žíháním. No nic, když pár květů seříznu hodně šikmo a dám je do starého pivního džbánu s bílou polevou, zdobí v kuchyni právě tak jako ty dřívější v mnoha odstínech

Jestlipak víte, co jsou to slzičky panny Marie? No ano, mluvím o kytičce! Tak jí vždycky nazývala moje prababička a já nevědala, o kterou jde, protože babí mi nemohla tu květinku názorně ukázat, poblíž prý nikde neroste... Až když jsem dostala ku vzdělání tlustou knihu ROSTLINY s kresbami Karla Svolinského a s průvodním slovem od Jaroslava Petrboka, přišla jsem na to, že musela myslet hvozdík - hezoučkou křehkou květinku, připomínající miniaturní karafiátek. V přírodě jsem se s ní setkala jen několikrát, v nevelkých trsech na mezi. Poprvé jsem podlehla dětskému ničitelskému pudu a barbarsky jsem z trsu oškubala všechno kvetoucí do malé kytičky, ve váze to vydrželo docela dlouho. Příště už jsem nemohla, najednou mně vzala za srdíčko křehká hrdá krása té malé rostlinky, její důmyslně kolínkatý stvol, šedavé, dospod zkroucené lístky i malý, dokonalý květ. Možná jsem tenkrát začala chápat, že lidová fatazie nezná mezí. Podle jedné pověsti prý kdysi Kristova matka sejmula z kříže tělo svého umučeného syna a přitom tak zoufale plakala, že božskou mocí z každé její krvavé slzy vyrostl v jejích stopách jeden kvítek...

Chrpa luční - divíte se, jak mne napadla, když jí do květu zbývají jistě skoro dva měsíce? Prostě nevím. Mám ji ráda. Tu drsnou lodyhu a kopinaté listy pochopitelně ne, ale květ má moc hezký, růžově fialový, složený z trubkovitých kvítků - vypadá jako rozcuchaná. Chrpa roste skoro všude na mezích, na pastvinách i na uhorech. U babičky na venkově jí rostlo na jedné louce tolik, že když přišel čas květu, louka vypadala zdálky celá jako do fialova. Když teta sekala krmivo pro krávy, chrpy jsem jí z něj k její nelibosti vytahovala a snažila se je urovnat do kytice, ale výsledek byl tak nevalný, že jsem to brzo vzdala. Chrpa vypadá pěkně právě jen na té louce a mezi, ale uvít z ní líbivou kytičku - to ne! Ale v kytici kopretin a zelených lučních trav vypadalo pár jejích rozvrkočených kvítků moc pěkně!