Kozlík lékařský - valeriana officinalis! Kolik lidí ze sta si vybaví, jak vlastně tato rostlina vypadá? Ale chtěla bych se vsadit, že většina si ihned uvědomí, že má něco společného s valeriánskými kapkami. Dnes, v přemíře léků, nejsou už ty kapky tolik populární, ale ještě v časech našich prababiček si jimi dámy léčily lehkou neurózu. Ano, kyselina valerová se získává právě z kozlíku lékařského a to z jeho kořene. Proto, i když je kozlík trvalka, ke sběru kořene je nutné ho pěstovat uměle. Kořen krom kyseliny valerové obsahuje ještě i jiné léčivé prvky, údajně je jich celkem devět. Ne nadarmo se kdysi kozlík používal i při zahánění ďábla, tak se věřilo jeho mocným účinkům. Podivná vůně kyseliny valerové nesmírně přitahuje kočky. Dokonce se tvrdí, že když chcete kočku naučit, aby chodila do kálecí misky, stačí do ní pro začátek stříknout trochu valeriánských kapek a máte vystaráno. Pod názvem kozlík lékařský se ve farmakologii rozumějí čtyři mírně odlišné druhy, které i složení silic léčivé drogy mívají maličko odlišné, to ale pranic nevadí. Čerstvý kořen obsahuje až třikrát víc léčivých látek než kořen usušený. V lidovém léčitelství se kozlík dodnes používá k příparvě čajům pro spaní a proti bolestem hlavy, v lékárnách byste bez jeho existence nenalezli například uklidňující sirup Passit.

Hvězdnicovitých neboli složnokvětých rostlin existuje na světě kolem čtrnácti tisíc druhů. Vedle toho je skoro zázrak, že u nás jich roste "pouze" kolem čtyř stovek. Rostou na sušších místech i ve vlhku, dobře se jim daří dokonce i v parnu nebo naopak v chladnu. Složnokvěté se jim říká proto, že jejich květ ve skutečnosti není jediným kvítkem, ale je složen ze spousty drobných kvítků a tomu celému se říká úbor. Mezi složnokvěté patří například jestřábník nebo heřmánek, já mám nejraději modrou čekanku. Vlastně nevím proč, do kytice se nehodí, na zahradě nepotěší, její silný stvol nejde pořádně utrhnout a když bych ji chtěla odstranit z nějakého nevhodného místa na zahradě, většinou se její kořen přetrhne a ona vesele pokračuje v růstu dál. Nicméně, mám ji ráda odmalička. Možná proto, že tatínek přirovnával její kulaté květy k mým očím. Latinsky se čekanka nazývá Cichorium intybus, mezi lidovými názvy objevíte například koření svatého Petra nebo podražník. A také se jí někde říká cikorie, což není od věci. Z pěstované čekanky se totiž vyráběla cikorka a kdo to neví, tomu říkám, že to byla kdysi náhražka kávy. Pravá káva kdysi platila za nesmírný luxus, každý si jí nemohl dovolit. Chudí lidé tedy připravovali kávu z cikorky nebo jí do pravé kávy alespoň podstatnou část přidávali. Podotýkám, že tato čekanka nemá nic společného s čekankovými puky, které můžete někdy potkat v prodejnách se zeleninou. To by se ta modrooká čekanka musela ztrhat, než by vyprodukovala taková poupata! Zato její listy jsou léčivé, obsahují velmi užitečný inulin. Ovšem pozor - pouze listy divoce rostoucích rostlin, ty pěstované se hodí opravdu jen na cikorku! Čekanky můžete najít od Habeše až po Bajkal, tu naši dokonce i v severní Africe. Někde má místo modré barvy květy bílé nebo růžové.