Kuklík městský - to je rostlina, kterou přímo nenávidím! Chci pevně věřit, že Pánbůh nebyl doma, když se kuklík ze všech zbytků a odpadků flóry zrodil sám od sebe někde na smetišti. Škoda, ani ten přídomek "městský" není moc výstižný, kuklík totiž otravuje úplně všude! Někde jsem četla, že jeho oddenek voní po hřebíčku a kdysi jím snad dokonce vzácný pravý hřebíček nahrazovali. Přiznám se, že nevím, co je na tom pravdy, nikdy jsem oddenek kuklíku neočichávala - když už jsem měla to štěstí a nějakým nestandardním nástrojem jako je ulomený nůž či tupá škrabka na brambory jsem jeho houževnaté kořeny vyrvala ze země. Kuklík mi vždycky připomíná ten cynický vtip o tchýni, která visí z balkónu a pozorovatel přitom praví:"Že se ale drží, mrcha, co?" Kuklík se také ze všech sil drží. A samozřejmě, úplně nejraději na místech, kde nemá co dělat - pod obrytými stromky a na záhonech. Zkuste jejich údržbu na pár týdnů zanedbat a najdete v těch místech nízké růžice kuklíku jako vyšité! A když si nenajdete čas a nezdecimujete je okamžitě, brzo z nich vyčouhne lomený stvol s dalšími listy a nakonec jeden či více žlutých pěticípích kvítků. A když ani pak nevezmete tuhle hrozbu vážně a necháte je odkvést, vytvoří kuklík na místě každého kvítku chlupatou nečesanou palici, která v sobě ukrývá semena. Zkuste projít takovou zanedbanou zahradou, kde se vyskytuje kuklík a zaručeně si na sukni či nohavici kalhot přinesete domů ochmýřená kuklíková semínka. Vyklepete je kamsi do trávy - a ó, všemocná přírodo! Příští rok se divíte, kde se na tom místě vzal ten sakramentský plevel kuklík, alias Geum urbanum. A tomu se také říká koloběh života!

Jako malá holka jsem jezdila na prázdniny do hor, k babičce do chalupy. Babička byla stará a moudrá, žádná venkovská čarodějka, ale své znala. Mnoho běžných neduhů léčila místo klasickými léky bylinkami. Jednu rostlinu mělo v obzvláštní oblibě, říkala jí kolosáč. Mámu trápil žlučník, dostala odvar z kolosáče. Dědeček s chronickým zánětem močových cest dostával odvar denně, i když vrčel, že víc mu chutná pivo a vyhojilo by ho stejně tak. (Babička logicky prohlásila, že pivo je ale třeba z hubeného důchodu kupovat, zatímco kolosáč si nasbírá a nasuší zadarmo a tak měl děda s pivem krom neděle smůlu). Když já si natloukla koleno do krve, nepřišel na řadu jód nebo peroxid, ale horká voda, mýdlo a obklad z odvaru kolosáče. Když jsem se ale o té zázračné rostlině zmínila komukoli ve městě, každý nechápavě vrtěl hlavou. Musí jít o nějaký místní název, ve skutečnosti se jmenuje jinak. No jo, ale jak? V dostupných knihách jsem to neobjevila, internet neexistoval... Až po mnoha létech jsem víceméně náhodou zjistila, že se jedná o zlatobýl obecný ( Solidago virgaurea). Patří do čeledi hvězdnicovitých, kvete žlutě, je to vytrvalá rostlina a bývá vysoká až přes metr - odtud možná ten lidový název. Každopádně, teď už vím! A vy vězte se mnou, na jaké problémy zabírá kolosáč - pardon, zlatobýl!

Penízek rolní (Thlaspi arvense) je plevel. Nejlépe se mu daří na rumištích, do zahrad a do záhonků se příliš necpe. Název se pro něj dobře hodí, z jeho dlouhého stvolu rostou stopky a na každé z nich je okrouhlý zelený - no penízek. Jako děti jsme my holčičky penízky otrhávaly a
dávaly jsme je na talíře panenkám, jako že je to čočka. A skutečně, i jako čočka to trochu vypadá. Na vrcholu má penízek rolní vždycky malou chocholku droboučkých bílých kvítků, ze kterých se penízky ještě neutvořily. Lidově se mu říká také holubí vole, kokošky nebo zmladina. Ale třebas je to plevel, jednou prý zachraňoval i lidské životy. Říká se, že když Hitler dobýval Leningrad, byl ve městě nesmírný hlad. A jak by také ne, obléhání trvalo šestset dní! V největší nouzi prý lidé sbírali plevelný penízek rolní a z jeho semen lisovali olej. Možná to nebylo vůbec špatné, v nati se vyskytuje česneková silice, když nať rozemnete v prstech, je cítit česneková vůně. Ale přesto jsem ráda, že jsem nemusela ochutnat penízkový olej v obléhaném Leningradu.

Jitrocelů prý u nás ve vlasti roste jedenáct druhů. A ve světě mají ještě dvěstěpadesát příbuzných. Jsem ráda, že se celá ta famílie neusídlila u nás na zahradě, protože když se včas nedostaneme k posekání trávníku a jitrocel vyhodí na dlouhém šlahounu svůj chundelatý bělostný kvetoucí klas, je to k vzteku. Lodyha je totiž tak houževnatá, že ji napoprvé nezmůže ani výkonná sekačka. Až na tento drobný problém jsem ale vcelku ráda, že mám jitrocel tak příhodně po ruce. Ony totiž skoro všechny jeho druhy jsou léčivé. Nám za domem v hojné míře kazí trávník jitrocel prostřední, který má okrouhlejší listy a kvetoucí klas dlouhý, ale také jitrocel kopinatý (Plantago lanceolata), který je dokonce tak uznávanou léčivkou, že jej za mého dětství jako jediný vykupovaly lékárny. Já mám prostě lákárnu po ruce. V létě je pěkně čerstvá, šrámy a drobná poranění stačí pečlivě vyčistit a přiložit na ně rozdrcené jitrocelové listy - a v zimě mám v látkovém pytlíku nasušeno do zásoby a používám k léčení silný odbar. Mimochodem - u jitrocele je léčivý i kořen a tak se pranic nestydím, když to občas za domem zplanýruji trochu do hloubky a jitrocelovou kolonii poněkud omezím. Pokud se do toho také dáte a začnete se sběrem, prohlédněte si pozorně listy jitrocele kopinatého a hned vám bude jasné, proč má tolik lidových názvů na jedno brdo: beraní jazýček, psí jazyk, jazýček, olověný jazýček nebo volský jazyk.

Mám velmi ráda kopretiny a je mi jedno, jestli jsou velkokvěté zahradní nebo ty drobnější luční. Je pravda, že kopretina má jednu nevýhodu - ve váze ve větším množstvím nevoní ba skoro smrdí. Její dekorativnost ovšem tuto nepříjemnost hladce vyváží. Ostatně není třeba kopretiny aranžovat v ohromných pugétech, do kytice stačí několik kvítků a prozáří i nejtmavší zákoutí. Také ve váze dlouho vydrží! Zahradní velkokvěté kopretiny dělají velkolepý dojem na záhonu i jako soliterní trs někde stranou, mají ale rády slunce, ve stínu jsou vycmrndlé a moc se jim nedaří. Zato když jsou na slunci a mají dostatek vláhy, rozmnožují se jejich trsy nesmírně rychle, květy jsou skutečně obrovské a ve velké spoustě, stvoly a listy mají nádhernou statnou pevnost a jsou sytě tmavozelené. Kdybych si ale mohla vybrat, dala bych přednost plné louce obyčejných kopretin bílých, jaké rostly u babičky v Krkonoších. Krávy je spásaly, sekáči je kosili za rosy a mně to mohlo srdce utrhnout, zabíjet tolik nádhery, i když je jí ještě na nedozírné louce tolik! Kopretinou se prý kdysi zaháněl kašel, mírnila horečka a léčil oční zánět. No nevím, nikdy jsem to nezkusila.
Kopretině se po latinsku říká chrysanthemum, takže s kým je příbuzná je jasné. Co mne ale rozesmálo je, jak něžně se jí říká na Slovensku: králik biely! Proč má české lidové názvosloví pro ni jména jako buličí oko, husar či rmenec netuším. Ale jedno jméno je naprosto přiléhavé - říká se jí také velká sedmikrása.

Zemědým lékařský je rostlinka, která mně osobně velmi leze na nervy. Patří mezi makovité, ač se máku pranic nepodobá. Vypadá skoro jako dymnivka, ovšem hodně podvyživená, jen takový odraz, pára nad hrncem. Proč se mu říká "lékařský" suď bůh, nikde jsem se neodčetla, že by byl něčím užitečný. Ale u nás na zahradě se naparuje, jako by byl jedinou kytkou na celém světě! Nejraději má obryté mísy okolo ovocných stromů. Pěkně si počká, až je rycími vidlemi uvedu do toho správného stavu a potom si v nakypřené půdě vyraší dobře na půl metru. Jeho hlavní název chápu, skutečně vypadá, jako dýmem očouzený, takový zamořený. Pobledlé, šedozelené lístečky a droboučké, narůžovělé kvítky v latě řídko nad sebou, jako by se na víc nedokázal zmoci. Velebná přírodo, že ten ale klame tělem! Latinsky se mu říká Fumaria officinalis, ale lidový název je mnohem výstižnější, často se mu říká zemská pára. Ale někde také planá routa nebo polní routa. Což o to, kdyby zůstal na okraji polí a v lukách, nic bych proti němu neměla, ale v zahradě ho nechci a soustavně ho vytěsňuji. Naštěstí i při své křehkosti mu nadzemní části narůstají hodně košatě a kořeny má slabé a mělké, není těžké jej v nežádoucích oblastech zdecimovat. Stejně tam příští rok naroste zase, hajzlík jeden!