Nejsem si zcela jistá, zda v ráji skutečně měli jabloň a jablka, ale co tam jistě růst muselo byly růže. Růže je totiž zcela jistě dílo andělské i ďábelské. Vůně, vzhled, hebkost okvětních lístků nutně musí mít ve svém popisu práce Pánbůh. Ale co se trnů dotýká, tu ďábel jistě vystrkoval někde všetečně rohy a radostně si mnul kopýtka. Dnes je na světě spousta druhů růží - a trny mají dosud všechny. Čajové, polyantky, hybridy, růže miniaturní, zakrské i skalkové, růže popínavé. Všechny vás, vážení, zraní svými trny, když se do nich zamilujete a vysadíte si je okolo svých domů, chat a chalup. Navíc je nutné je po celou sezónu hnojit, neboť růže snad přehnojit ani nejde - a na zimu je sestříhávat a pečlivě zakrývat jejich kořenový bal vrstvou kompostu a chvojí. Prostě, práce jako na kostele! A ty růžičky, sladké a půvabné, vám při vší té manipulaci rvou svými trny ruce a když se jim pokorně plazíte kolem kořenů, usilují o vaše zdrásané tváře! ČLověk by nejraději zvolal "Mordyjé, co mi za tohle stojí?" Ale vždycky nakonec mlčí, při pomyšlení na krásné květy a jemnou růžovou vůni!

Už si nevzpomínám, kdo z kdysi populárních zpěvaček dávno a dávno v písni zvěčnil koukol. A kdybys si vzpomněla, neřeknu. Jestliže ta píseň upadla tak totálně v zapomnění, není asi o co stát, i když pěvkyně je možná dosud populární - nebo dokonce populárnější. Ale koukol polní, drobná a líbezná květinka, ji jistě předčí dlouhověkostí. Pochází z východu, ale svého času se mu u nás nesmírně dařilo! Rolníci ho nenáviděli, protože často protkal jejich obilí svými šedavými stvoly a červeně fialovými květy natolik, že se na malém políčku urodilo z jedlého skoro nic. Později zase z polí skoro vymizel a paradoxně právě v té době ho začaly vykupovat sběrny léčiv. K čemu byl farmaceutickému průmyslu užitečný, na to se mne neptejte, já jsem tuto informaci pouze vyčetla z jedné chytré knihy. Mně se koukol v dětství velice líbil, připomínal mi takzvané "slzičky panny Marie", sbírala jsem si ho do kytice a bylo mi fuk, že se mu lidově říká nejen hodiny, ale také třebas čert!

Snad úplně všude můžete potkat nenápadnou malou rostlinku, kterou neznalec bude podezírat, že má něco společného s kopřivami. Listy se dost podobají listům hluchavky skvrnité, kvítky by nezapřela žádná rostlina z hluchavkovitých a navíc jsou půvabně modrofialové. Tak to je prosím popenec břečťanolistý! Také jsem to nevěděla a přece prý ještě před nějakými osmdesáti léty prodávaly babky na tržištích po dvou krejcarech malé snopky těchto rostlin a hospodyně je kupovaly. O velikonocích z ní vařily "panádlovou" polévku, ale kdoví, nač ji potřebovaly jindy. Staří Germáni, například, totiž její pomocí vyháněli zlé duchy! Prý si to pamatovaly i pozdější vědmy a novodobí křesťané je za to upalovali. V šedesátých a sedmdesátých létech minulého století ještě nať popence vykupovaly státní sběrny. Pod vládou Československé socialistické republiky z ní určitě nechystaly odvar proti nějakým duchům a běsům, protože na tu spoustu červeně, co tu tehdy panovala, by musely vypustit leda mimořádně ohnivého býka. Co je to "panádlová" polévka už dnes asi také nikdo neví. Ale až někde v přírodě najdete skromnou rostlinku s vizáží kopřivy a s fialovými kvítky, nezatraťe ji jen proto, že nezáří jako gerbera či slunečnice - v minulosti se kvůli ní i umíralo!

Když jsem ještě jako malá chodila často s rodinou na procházku na Vyšehrad, vždycky na jaře jsem číhala, až vyšehradská skála za muzeem vykvete ostře žlutými trsy. Naši měli co mne hlídat, abych se tam v trochu dorostlejším věku nevrhla a neskončila přitom méně šťastrně než Horymír, tak se tam raději jednou proplížil táta a kousk toho žlutého divu přinesl na ukázku. Doma jsme potom podle knihy zjistili, že je to tařice skalní (Allysum saxatile). Skalní proto, že skutečně nejraději roste ve skalních štěrbinách, právě jako na tom Vyšehradě nad Vltavou. Tařic je asi stopadesát druhů, po létech jsem si na chalupě budovala skalku a jeden ten druh jsem tam také vysadila. Je to vděčná rostlinka, když jsem ji později začala rozesazovat z velikého trsu, ukázalo se, že je ochotná bujet i v polostínu - tam má ovšem méně vyzývavý vzrůst a barvou trochu šetří, není tak závratně zlatá, jako na přímém slunci. Také do suché zídky jsem dala kousek - a má se tam dobře,

"Jetelíčku jeteli, kde jsi?" provolávaly jsme s děvčaty jako malé holky na louce a pokud měl naší tlupu na starosti obhroublý pradědeček kamarádky Zuzky, zabafal ze smrduté dýmky přímo k modrým nebesům a zpěvavě doplňoval: "V pr...i!" My holky jsme se tomu vždycky děsně chichotaly a i když naši rodiče věděli, co je Zuzčin praděda zač, měl na tu sprosťárnu polehčující okolnost, že snad ještě kdysi za první republiky sloužil u dragounů a ti byli svými výrazy vyhlášení! A také kdo by kde v létech šedesátých sehnal na hlídání zadarmo jinak naprosto spolehlivou a oddanou osobu?! My, dívky, jsme přímo vzývaly jetel plazivý, z něhož se daly plést vonné věnečky do vlasů nám i našich panenek a který nám učaroval svými jasně zelenými trojlístky! Navíc nám Zuzčin pradědeček Abrahám nakukal, že která najde na jetelíčku místo trojlistu čtyřlístek, bude celý život šťastná! To mu zajistilo celé dlouhé dny blaženého nicnedělání, neboť my jsme se plazily po louce víc než ten jetel a snažily se na ní najít jediný světlezelený čtyřlístek, zatímco pradědeček se válel na kostkované dece, nastrkoval sluníčku nahaté vystouplé panděro a slastně spal. Čtyřlístek jsme na jeteli nenašly nikdy, zato jsme se po létech poučily, že jetel plazivý je typickou českou rostlinou, lze ho nalézt téměř všude a to je dobře, protože z něj nejraději čerpají svoji výživu pilné včelky! Jen člověka, který je v tu chvíli náhodou ušlápne při hostině, nekompromisně bodnou. A za to je vlastně nelze ani odsoudit, každý si přeje mít při jídle klid!

Což se samozřejmě neobešlo bez podvodů, vzpomínám na Dášu, která několikrát přilepila k základnímu trojlistu lísteček navíc tak důmyslně, že to ani bafající pradědeček nedokázal hned odhalit.

Dnes nemám náladu se pouštět do vážného tématu. Jsem unavená, leze na mne chřipka, venku je zima a před každým květinářstvím jen zbylé věnce a kytice chryzantém od Dušiček, to nikomu na náladě nepřidá. Pro ty, co se cítí stejně, povím jen jedno - zase přijde jaro a léto, všechno poroste a pokvete a bude svítit sluníčko. Osobně se těším, až oklepu zem z těžko přeživších pelargonií, přesadím je, zaliji a budu pozorovat jejich očka a kolínka, jak se tam zvolna tlačí z mízy maličká vybouleninka, ze které je nakonec stonek a na jeho konci lísteček. A po opatrném zalévání a přihnojování se možná zase dočkám i květů, bílých, rudých, růžových i purpurových, protože na pelargonie si doma potrpíme. Já sice nemiluji jejich pach, připadá mi nad nimi, jako bych olizovala něco rezavého, ale květy, květy mne vždycky potěší. A pelargoniím nelze upřít, že jsou "vděčné", jak říkávala už moje prababička. Stačí dostatečné zalévání, občas přihnojení a kvetou jako o překot a každý ten květ vydrží dlouho pěkný. Ani chemii není v jejich případě třeba moc uplatňovat. Na jejich mšice stačí voda, ve které necháte rozmáčet několik cigaret, protože tabák tyhle potvůrky hubí a muškátům neubližuje. A muškáty samotné nejlépe vyživí masová voda. No ano, když opláchnete pořádný kus flákoty od krve, nenechte tu vodu odtéct do odpadu, dejte ji muškátům a uvidíte, jak vám zakvetou! Ona totiž každá taková pěkná a košatá pelargonie je vlastně zakuklená Adéla, co ještě nevečeřela.