Dnes nemám náladu se pouštět do vážného tématu. Jsem unavená, leze na mne chřipka, venku je zima a před každým květinářstvím jen zbylé věnce a kytice chryzantém od Dušiček, to nikomu na náladě nepřidá. Pro ty, co se cítí stejně, povím jen jedno - zase přijde jaro a léto, všechno poroste a pokvete a bude svítit sluníčko. Osobně se těším, až oklepu zem z těžko přeživších pelargonií, přesadím je, zaliji a budu pozorovat jejich očka a kolínka, jak se tam zvolna tlačí z mízy maličká vybouleninka, ze které je nakonec stonek a na jeho konci lísteček. A po opatrném zalévání a přihnojování se možná zase dočkám i květů, bílých, rudých, růžových i purpurových, protože na pelargonie si doma potrpíme. Já sice nemiluji jejich pach, připadá mi nad nimi, jako bych olizovala něco rezavého, ale květy, květy mne vždycky potěší. A pelargoniím nelze upřít, že jsou "vděčné", jak říkávala už moje prababička. Stačí dostatečné zalévání, občas přihnojení a kvetou jako o překot a každý ten květ vydrží dlouho pěkný. Ani chemii není v jejich případě třeba moc uplatňovat. Na jejich mšice stačí voda, ve které necháte rozmáčet několik cigaret, protože tabák tyhle potvůrky hubí a muškátům neubližuje. A muškáty samotné nejlépe vyživí masová voda. No ano, když opláchnete pořádný kus flákoty od krve, nenechte tu vodu odtéct do odpadu, dejte ji muškátům a uvidíte, jak vám zakvetou! Ona totiž každá taková pěkná a košatá pelargonie je vlastně zakuklená Adéla, co ještě nevečeřela.