Svlačec rolní! Jak jsem byla naivní jako malá holčička, trhala jeho něžné narůžovělé kvítky do malých kytiček a upocenými tlapkami je cpala do náručí všech panenek. Já k...a nebeská! provolala bych dnes se slavným doktorem Štrosmajerem. Svlačec někde na poli či roli, proč ne, ale svlačec na vlastním pozemku, to je katastrofa! Věřte mi, vím o čem mluvím. Na jednom místě naší zahrady s ním bojuji už celou řadu let - bezvýsledně. Bojuji, protože hned první rok na jaře, když jsme koupili náš domeček, usmyslela jsem si na tom místě hezký záhonek. Co, usmyslela, já ho založila! Půvabný, trvalkový... jenomže jak čas pokračoval, po plotě se začal vinout svlačec. Ještě stále jsem netušila zradu a radovala se z jeho drobných kvítků. Jenomže brzo byl plot mezi naším a sousedovic prohnutý a vyboulený pod tíhou cizopasícího rostlinstva, vysoké keře pivoněk jím obtočené a systematicky dušené jako všechno ostatní okolo. Vrhla jsem se do boje, leč ten je marný, dávno už to vím. Svlačec má totiž podzemní oddenky dlouhé někdy až metr a půl, to se nedá vykopat. Každé překopnutí a rozdělení oddenku v zemi znamená jen další bujení nadzemní část. Decimuji tedy tu. Soustavně, nicméně stále nedostatečně. Je to hloupé, ale v boji svlačec rolní kontra vnadná zahradnice vítězí i po létech jednoznačně ten malý vlezlý neřád!