Vzpomínám si, že jsem jednou jako malá holka našla někde na vlhkém stinném místě rostlinu, která mne uplně okouzlila: Nahoře na lodyze měla krásné fialové kvítky, ale doleji už byly odkvetlé, proměněné v hezoučké červené bobulky. Rostlo té kytky v takové malé kotlině spousta, utrhla jsem jeden stvol a nadšeně nesla svojí kořist ukázat tátovi. Ten se ale strašně vyděsil a hned mne nutil, abych jí zahodila a opláchla si ruce! Tak jsem se poprvé seznámila s potměchutí (Solanum dulcamara). Patří mezi lilkovité, ale na rozdíl od takových užitečných příbuzných, jako jsou bramory či rajčata, potměchuť je prudce jedovatá. Její bobolky sice zprvu chutnají sladce, ale za chvilku po nich v puse zůstane odporně hořká chut. Jenomže to už by pro toho, kdo plody pozře, mohlo být pozdě! A přitom i tahle potvůrka je svým způsobem užitečná - jen si předtím vyžaduje odborné zpracování. Dodnes se uplatňuje v lékařství. Takže někde na vlhkých místech nebo přímo u vody kytičku s krásně fialovými kvítky raději ignorujte!