Nedá mi to, abych se tu nezmínila o přesličce rolní (Equisetum arvense). Podle mne má nárok nejen na zmínku, ale i na úctu - vždyť její stromovití prapředkové stojí v základech naši historie a dodnes některé z nás hřejí v podobě uhlí. Současná přeslička je zase vyhledanou léčivkou - obsahuje hodně kyseliny křemičité. Já jsem se s přesličkou seznámila kdysi dávno, u babičky v Krkonoších. Tehdy tam rostla podél polních cest, které vedly do sousedních vesnic. Na jaře se vytáhla ze země její silná, hnědá, boulovitá lodyha, zakončená nahoře kuželovitou paličkou, která mi připomínala mlaďounkou bedlu jedlou. V létě se ovšem přeslička změnila k nepoznání- najednou vypadala jako statný malinký smrček. Jednou jsem kdesi vyčetla, že v dobách dnes již skoro zapomenutých se přesličkou čistily stříbrné příbory. Přinesla jsem domů plné hrsti přesličky a začala jimi čistit babiččinu zamilovanou stříbrnou kávovou lžičku. Musím uznat, že jsem hi vycídila do zářivého třpytu. Ale dodnes nevím, zda to bylo působením přesličky či pouze tím, že že materialisticky zaměřená babička lžičku nikdy pro krásu necídila.