Už hrozně dlouho jsem nikde v přírodě nezahlédla jehlici trnitou. No, vlastně není divu, ono volné přírody neustále ubývá a ploch, které by někdo nechal na pokoji a přinejmenším jednou za sezonu je neposekal, těch je jako šafránu. Ona se ta hezoučká rostlinka vlastně i za mého dětství vyskytovala dost sporadicky. Pochází z motýlokvětých, něžnými růžovými kvítky trochu připomíná hrachor, ale je to krása klamná. Ze silných dřevinatých stvolů jí mezi lístky rostou dlouhé trny jako akáciím. Když jsem tu rostlinku někde objevila jako malá, byl to důvod ke hře na Šípkovou Růženku - hned musela jedna panenka putovat za nízký keřík a protože scházel princ, musela jsem to být já, kdo ji vysvobozoval z trnitého květoucího houští. Jako milovnice přírody jsem to ovšem dělala jen "jako" a sekala jsem klacíkem okolo, abych ten hezký keříček nepošramotila. Zatímco maminka s listem pampelišky na nose, aby se nespálila od slunce, volala: "Nech tu kytičku, má trny, ještě se popícháš!" Lidově se jehlici říká dost nehezky - babí hněv! Prý má v sobě kyselinu citrónovou a spoustu jiných užitečných látek, které kdysi pomáhaly lékařům vyhánět z lidských těl nemoci. Ale které konkrétně to jsou, to jsem se nikde nedopídila.