Květiny

2008-06-30T09:37:00.000-07:00

Kdybyste někdy mezi trávou spatřili v přírodě rostlinu, která by vypadala úplně jako červenavý jetel luční, ale kvetla žlutě, nezoufejte. Není to mutace jetele, ta metla lidstva, kterou způsobili šílení vědci křížením čehokoli s čímkoli, je to zcela jistě rostlina sice příbuzného rodu, čili motýlokvětá, ale jmenuje se úročník bolhoj. Úročníků je na třicet druhů, u nás roste pouze bolhoj, ale je tak proměnlivý, že stačil vytvořit pět samostatných druhů. A proč se mu říká bolhoj? No, vždyť to je dané jménem - kdysi si jeho rozmačkanou natí lidé hojili otevřené boláky, je to tudíž rostlina bol hojící. Dnešní člověk by asi bolestí dost zkusil, kdyby byl odkázán na léčku pouze úročníkem - já osobně jsem ho naposled viděla ve volné přírodě asi před pěti lety a to naprosto ne v takovém množství, aby bylo možné si jím něco léčit. Než ale lidé přírodu poničili a léčivé byliny z ní téměř vymýtili, úročníku bylo dost a lidé využívali jeho silice a sliz k léčení.

2008-04-29T08:38:00.000-07:00

Vím, že do léta je ještě daleko. Já se ale na toto období moc těším, protože to pokvetou pivoňky. Napřed porcelánově růžová ranná odrůda, ta má spoustu vonných okvětních lístků natěsnaných do jedné mohutné palice. Jako další mi vykvete zářivě bílá Lady Anne. Také trochu voní, ale rozhodně ne tak vtíravě. Její poupata mohou být i hodně zavřená a přece uříznutá po několika dnech ve váze rozkvetou. Obě tyto variety ale mají nevýhodu, když odkvetou. A zvlášť, když v tom období ještě ke všemu zaprší. Pivoňkové květy splihnou a opadají a v tu ránu je to kam se hrabe lesk a bída kurtizán - z nádherné nadýchaný krinolíny je ucouraná laciná paráda co nikoho nepotěší. Naštěstí mám na zahradě ještě třetí pivoňkovou variantu. Jak se ta odrůda jmenuje nemám ponětí, chalupu jsme koupili skoro před třiceti lety i se dvěma vzrostlými keři a ty se mi za ten čas podařilo rozdělit na pět. Květy jsou veliké, se žlutými pestíky a mají temně cyklámenovou barvu jako temnokvěté bramboříky. Jen když hodně silně svítí slunce, jejich středy lehounce vyblednou do výrazné růžové. Tato odrůda květe na naší zahradě nejbohatěji a i když odkvétá, drží se hrdě. A po odkvětu stačí vhodně sestřihnout stonky a zbytek sezóny zdobí alespoň temné zelené listy. Tomu říkám úžasná trvalka!

2008-02-04T11:34:00.000-08:00

Když se řekne "bukvice", každý si zaručeně představí poldnici stromu buku. "Funí, jako když jde prase z bukvic," říká se a míní se tím, že prase funí, protože je spokojené a bukvicemi přežrané. Že by se prase mohlo přežrat rostliny? Správně, to ne! Ale přesto existuje rostlina, která se jmenuje bukvice lékařská (Betonica officinalis). Patří mezi hluchavkovité a dřív se počítala mezi čistce, také se jí říkalo čistec lékařský. Moderní botanika ale vyřadila bukvici z čistců jako samostatný rod. A to není od věci, třebaže čistců je v našich krajích devět druhů a bukvice je jen jedna. Její kořen má odporně hořkou chuť, přesto se ale velice využíval ve středověkém léčitelství, odtud ten dnešní název. I když Plinius tvrdí, že dříve se jmenovala Vettonica podle národa Vettonů, který sídlil pod Pyrenejemi. Kdoví. Její zázračným vlastnostem se ještě ještě v dobách poměrně nedávných přikládala veliká váha, existuje například italské pořekadlo "prodej kabát a kup si bukvici", tak prý je důležitá. Mo a jak ji poznáte? Listy má trochu jako kopřiva hluchavka, květy růžovo červené barvy rostou na vysoké lodyze v lichoklasu, jak se říká klasnatému květenství. A zvláštní znamení - najdete ji nejspíš na suché stráni nebo lesním palouku, taková místečka přímo zbožňuje.

2008-01-08T09:29:00.000-08:00

Jestlipak víte, nač se těším? Nebudu se dělat tajemná, netěším se na to, až podědím mnoho milionů a začnu si žít jako královna ze Sáby, protože je mi jasné, že se něco takového nemůže nikdy stát. Netěším se ani na dovolenou, protože ta moje naplánovaná je ještě daleko. Jelikož jsme právě uprostřed zimy, stačí mi ke štěstí těšit se na to, až poprvé v této sezóně uvidím rozkvetlý podběl obecný. Vybavuje se vám, o které rostlince to teď mluvím? Je taková nenápadná, není ani moc krásná a do kytice byste si ji rozhodně nesvázali, ale přece jen srdce potěší, protože je to jedna z prvních, kterou můžete objevit rozkvetlou na sotva roztálé hlinité stráni. Žlutými očky mrká do světa a láká první jarní hmyzí hladovce: "Tady jsem, plná mízy a pylu, pojďte ke mně na panáka!" Člověk podběl také využívá, sbírá jeho žluťoučké květy a suší je, aby z nich později vařil čaje proti nachlazení a chrapotu. Podbělu to nevadí. Kvete hojně a brzo dozrává. Jako první má svá zralá semena v době, kdy ostatní květiny ještě spí a je připraven k rozmnožování. Pokud jeho semínko padne do sucha, zajde. Ale jestli je vítr odnese na vlhké místo, uchytí se a do podzimka je z něj nová rostlina.

2007-11-12T08:55:00.000-08:00

Že meduňka je léčivka, o to se se mnou jistě nikdo nepře. Používaly ji už naše prababičky k nejrůznějším nálevům a odvarům. Kupovat si sušenou nať v lékárnách, to může jen někdo, kdo má malou spotřebu, naše rodina by se finančně zruinovala. Naštěstí je meduňka bylina vytrvalá, dvě zakoupené sazenice se mají u nás na venkovním záhonku fantasticky a ještě navíc zdobí. Ona sice meduňka v zásadě vypadá jako mírně zkultivovaná kopřiva (a co, vypadá, vždyť ona také vlastně je), ale statná a zdravá rozložitá rostlina je pastvou pro oko. A když rozkvete bílými drobnými hluchavkovými kvítky, je samozřejmě také pastvou pro včelky a těm to přeji. Z meduňky se sbírá nadzemní část, prostě a po lopatě řečeno, při sklizni si navléknu na levačku silnopu rukavici, do pravé uchopím srp a jdu na věc. Celý trs si popadnu do levice a odsekávám dole silné stonky, až mi to celé zůstane volné. Celý trs rozdělím do několika menších, aby bylina lépe a dříve proschla, oberu ohnilé nebo jinak nezdravé lístky a trsy pověsím uschnout do stínu a mírného průvanu. Usušené podrtím v dlani a zbytek nastříhám starými nůžkami, odstraním pouze velmi silné stvoly. Z nati vařím uklidňující čaj (je dobré ho konzumovat před spaním ) a pokud se k někomu spánek nedostavuje opětovaně, místo prášků mu připravím větší množství odvaru do večerní koupele a spinká jako nemluvňátko. Meduňku je ale dobré mít také od jara do podzimu po ruce čerstvou. Můžete ji přidávat do zeleninových salátů, do kompotů, čaj z ní také chutná mnohem lépe než ze sušené a kdo miluje bloody Mary a podobné míchané koktejly, spánembohem si ji může dát do pití, když nemá po ruce mátu!

2007-10-01T09:16:00.000-07:00

Libeček, to je koření, bez kterého si někdo nedokáže představit obyčejnou bramboračku, někteří jej sypou jen tak na vařené brambory a ti skalní jej musí mít skoro ve všech pokrmech, počínaje polévkami a konče saláty. Libeček je kořením našich prababiček a třebaže mně zrovna libě nevoní a proto jej nepoužívám, musím uznat, že jsem v menšině. Libeček je vytrvalá bylina z čeledi měříkovitých, dokáže vyrůst až do dvou metrů a je vedle toho také náležitě rozložitý. Listy nemá příliš dekorativní, připomínají řapíkatý celer a ani od květu nemůžete nic chtít, taková bolehlavovitě rozložená palice a ještě navíc k tomu světlounce zelená! Libeček si ovšem může dovolit krásou zrovna neoplývat, protože vedle toho, že se jeho nať přidává s oblibou do jídla, je i velice užitečný z lékažského hlediska. Působí močopudně, při nechutenství, průduškových zánětech, dokonce se podle starých léčebných metod doporučuje i při celkové slabosti. A právě tak se dá využít ke koupelím při různých kožních zánětech. Ve všech těchto případech se ale používá libečkový kořen, popřípadě s malým množstvím přidané nati. Takže tu nať, vážení, tu si opravdu schovejte hlavně do jídla. Je zdravá, tak na mě nehleďte, že mi nejede!

2007-09-04T08:57:00.000-07:00

Co vám říká název Oměj šalamounek? Mnozí jste asi přinejmenším jednou (a někteří mnohokrát) viděli film Byl jednou jeden král. Exceloval v něm pan Werich coby nerozumný a vrtošivý král Já I. který teprve postupem času musí přijít k rozumu, o děj se přičinily tři jeho dcery Maruška, Drahomíra a Zpěvanka a prostý bosý rybář (mladý Vladimír Ráž) a ve své poslední roli si zazpíval Vlasta Burian v roli vrchního rádce Atakdále. Ale v souvislosti se zmíněnou květinou mám na mysli kouzelnou babičku v nezapomenutelném podání Terezie Brzkové. Ta se v jedné scéně s princeznou Maruškou zmiňuje o šalamounku. A já jako malá holčička věřila, že i to je pohádková vymyšlenost, že ve skutečnosti žádná rostlina jménem šalamounek neexistuje. Ale on existuje! Je to vytrvalá bylina z čeledi pryskyřníkovitých. Z mateční hlízy vyrůstají světlejší dceřinné oddenky, z některých (ne ze všech) vyrazí tenké dlouhé lodyhy které na sobě nesou za sebou uspořádané sytě fialové květy. Oměj obsahuje velmi jedovaté látky, není tedy divu, že fundovaní tvůrci filmu připsali jeho použití staré dobré čarodějce. Ve fantasy literatuře se oměj šalamounek má používat k ovládání vlkodlaků. Na to je ovšem zapotřebí jej svařit ve správném poměru s vlčí krví. A jelikož podle oficiálních zdrojů vlkodlaci na tomto světě neexistují, je otázkou, jestli taková námaha stojí za- za co??? Za námahu! Ale pokud máte doma třeba opravdu hodně nesnesitelnou tchýni...

2007-08-14T08:54:00.000-07:00

V posledních létech se velmi rozmohlo zapojovat do názvů některých léčivých či kosmetických přípravků název rostliny, která je v něm obsažená. Například "Pleťová voda s aloe", krém na nohy s výtažkem z arniky"... Mimochodem, víte, co je to arnika? Její celý název zní prha arnika, (Arnica montana) a pokud vám mám přiblížit jak vypadá, tak mně velice připomíná žlutý měsíček zahradní. Její silný stvol ale vyrůstá z přízemní růžice vejčitých listů. Květ je žlutý až mírně oranžový včetně velkého terčíku. Arnika je vytrvalá bylina a patří do čeledi hvězdnicovitých. V naší republice je její sběr ve volné přírodě zakázaný, pěstuje se ale uměle. A je pro to důvod: rostlina je totiž velmi užitečná - a to celá. Nejcennější jsou ale květy. Droga obsažená v rostlině se dnes přidává do různých krémů a mastí, užívaných zevně - zejména jde o preparáty proti kožním zánětům a pro lepší hojení ran. V lidovém léčitelství se kdysi velmi často doporučovalo užívání výtažku z arniky vnitřně (například při poruchách menstruačního cyklu nebo při onemocnění dýchacích cest), to však nebylo příliš vhodné. Požití drogy totiž může způsobit pálení a svědění sliznice, v horším případě i křeče nebo smrt, její dávkování se velmi nesnadno odhaduje. Takže prosím, krémy s arnikou si klidně kupujte v lékárně či drogerii a šlechtěte si jimi paty nebo jiné součásti těla, ale drogu z této rostliny nikdy nepožívejte!!!

2007-07-26T08:24:00.000-07:00

Kozlík lékařský - valeriana officinalis! Kolik lidí ze sta si vybaví, jak vlastně tato rostlina vypadá? Ale chtěla bych se vsadit, že většina si ihned uvědomí, že má něco společného s valeriánskými kapkami. Dnes, v přemíře léků, nejsou už ty kapky tolik populární, ale ještě v časech našich prababiček si jimi dámy léčily lehkou neurózu. Ano, kyselina valerová se získává právě z kozlíku lékařského a to z jeho kořene. Proto, i když je kozlík trvalka, ke sběru kořene je nutné ho pěstovat uměle. Kořen krom kyseliny valerové obsahuje ještě i jiné léčivé prvky, údajně je jich celkem devět. Ne nadarmo se kdysi kozlík používal i při zahánění ďábla, tak se věřilo jeho mocným účinkům. Podivná vůně kyseliny valerové nesmírně přitahuje kočky. Dokonce se tvrdí, že když chcete kočku naučit, aby chodila do kálecí misky, stačí do ní pro začátek stříknout trochu valeriánských kapek a máte vystaráno. Pod názvem kozlík lékařský se ve farmakologii rozumějí čtyři mírně odlišné druhy, které i složení silic léčivé drogy mívají maličko odlišné, to ale pranic nevadí. Čerstvý kořen obsahuje až třikrát víc léčivých látek než kořen usušený. V lidovém léčitelství se kozlík dodnes používá k příparvě čajům pro spaní a proti bolestem hlavy, v lékárnách byste bez jeho existence nenalezli například uklidňující sirup Passit.

2007-07-19T08:33:00.000-07:00

Hvězdnicovitých neboli složnokvětých rostlin existuje na světě kolem čtrnácti tisíc druhů. Vedle toho je skoro zázrak, že u nás jich roste "pouze" kolem čtyř stovek. Rostou na sušších místech i ve vlhku, dobře se jim daří dokonce i v parnu nebo naopak v chladnu. Složnokvěté se jim říká proto, že jejich květ ve skutečnosti není jediným kvítkem, ale je složen ze spousty drobných kvítků a tomu celému se říká úbor. Mezi složnokvěté patří například jestřábník nebo heřmánek, já mám nejraději modrou čekanku. Vlastně nevím proč, do kytice se nehodí, na zahradě nepotěší, její silný stvol nejde pořádně utrhnout a když bych ji chtěla odstranit z nějakého nevhodného místa na zahradě, většinou se její kořen přetrhne a ona vesele pokračuje v růstu dál. Nicméně, mám ji ráda odmalička. Možná proto, že tatínek přirovnával její kulaté květy k mým očím. Latinsky se čekanka nazývá Cichorium intybus, mezi lidovými názvy objevíte například koření svatého Petra nebo podražník. A také se jí někde říká cikorie, což není od věci. Z pěstované čekanky se totiž vyráběla cikorka a kdo to neví, tomu říkám, že to byla kdysi náhražka kávy. Pravá káva kdysi platila za nesmírný luxus, každý si jí nemohl dovolit. Chudí lidé tedy připravovali kávu z cikorky nebo jí do pravé kávy alespoň podstatnou část přidávali. Podotýkám, že tato čekanka nemá nic společného s čekankovými puky, které můžete někdy potkat v prodejnách se zeleninou. To by se ta modrooká čekanka musela ztrhat, než by vyprodukovala taková poupata! Zato její listy jsou léčivé, obsahují velmi užitečný inulin. Ovšem pozor - pouze listy divoce rostoucích rostlin, ty pěstované se hodí opravdu jen na cikorku! Čekanky můžete najít od Habeše až po Bajkal, tu naši dokonce i v severní Africe. Někde má místo modré barvy květy bílé nebo růžové.

2007-05-28T09:03:00.000-07:00

To jsem se nadlouho odmlčela! Asi proto, že mne to nenutí mluvit o květinách, když jich kolem vidíme tolik denně rozkvétat! Při čtení Pohádky máje mne ale najednou trkla věta, že Helenka údajně pšstovala ve své zahrádce mezi spoustou květin také kolokázii. Co to je, jak ta kytka vypadá, začalo mne zajímat i popídila jsem se. No, z popisu jsem moc moudrá nebyla, i když prý nadzemní část této rostliny je natolik efektní, že se skutečně dodnes pěstuje v zahradách pro parádu. Zvláštní ale je, že kolokázie (Colocasia), je také jedlá, totiž její hlíza, která údajně dovede dorůst značných rozměrů. Za syrova je mírně jedovatá, ale podušená nebo povařená se prý hodí jako příloha. Inu, jen jestli to není tím, že lidé zbaští skoro všechno! Vzpomínám si na jednu známou, který dostala nějaké vzácné cibulky tulipánů. Ohromnmě se těšila, jak si je zasadí, v den D je připravila na stůl, ale sousedka ji odvolala mezi dveřa na jakousi veledůležitou poradu a než se žena vrátila, manžel dusil v kastrolu směs na guláš a ještě se vychloubal, jak se vyzná v domácnosti a jak pěkně manželku zastoupil. Místo cibule použil ten ňouma samozřejmě ony vzásné cibulky tulipánové. No, co se dalo dělat, guláš dovařili a snědli, byl prý výborný!

2007-05-09T09:07:00.000-07:00

Hlaváček jarní (Adonis vernalis) pochází z čeledi pryskyřníkovitých. Neřekli byste to, při jeho křehké kráse, takovému blatouchu bahennímu, jemuž se přezdívá (a docela právem) mastný knedlík, se nepodobá ani trochu! Možná proto zní jeho latinské jméno Adonis, tak se podle pověsti jmenoval mladík, který slynul velikou krásou. Hlaváček jarní ale za tuto svojí spanilost draze platí. V přírodě ho lidé bezmála vyhubili. A to nemluvím o tom, že vedle krásy je ještě ke všemu i léčivý. Tato vytrvalá bylina má zkrátka opravdu co do sebe! K lékařským účelům jej ale
v přírodě nenasbíráte, je už léta chráněný a sběr jeho drogy je zakázán, posloužit si můžete leda ze speciálně pěstovaných rostlin. Tím ale neprohloupíte, protože hlaváček zároveň velice zdobí zahrady i sklaky, snadno si tedy můžete jeho trsy vypěstovat. Rostlina sice snese značné sucho, ale pokud chcete sklízet její části pro léčebné účely, zalévat musíte, jinak zůstanou rostliny nízké. Také musíte plít a kypřit. Z rostliny se sbírá selá nať v době květu, čili v dubnu a květnu. Rostliny se zásadně nevytrhávají, aby se nepoškodila jejich podzemní část! Nejjednodušší je odseknout požadovanou část srpem nebo odstřihnout. Samozřejmě, spodní šupinaté části se před sušením odstraní. Výtažky z hlaváčku se ve farmaceutickém průmyslu používají k výrobě léků na povzbuzení srdce, podobně, jako poslouží například je tomu například s náprstníkem. Oproti němu je hlaváček dokonce vhodnější, jeho látky se v lidském těle nehromadí a dokonce navíc působí močopudně a celkově zklidňují organizmus! Rozumí se ale, že babský vývar si doma připravovat nemůžete, před tím důrazně varuji! Pokud hovořím o hlaváčku jarním jako o zdroji léčebně využitelných látek, mám na mysli, že člověk může rostliny akorát tak vypěstovat, usušit a odevzdat v příslušné sběrně, podomácku jejich využitelnost zůstává pouze v oblasti okrasné!!!

2007-04-30T08:42:00.000-07:00

Tak nám rozkvetly konvalinky! Nějak brzo, ale čemu se divit, v tom posledním bláznivém roce. Na konvalinky mám moc pěknou vzpomínku z dětství. Můj tatínek nebyl žádný dvorný kavalír, ale jedno pravidlo ho drželo řadu let (dokud se mu manželství nepochrulo tak, že jednou prostě zvedl kotvy a opustil manželku, dceru i starého kocoura). Mamince nosíval první jarní květy. Pravidelně do naší domácnosti zavítaly po kytičce sněženky, fialky a konvalinky, které jsem měla nejraději, protože tak krásně voněly. Však se také těm bílým zvonečkům na tenkém stvolu celým jménem říká konvalinka vonná! Na celém světě roste jen ve třech druzích, pokud nepočítáme zahradní odrůdy. Vedle toho, že krásně voní, má ještě tu smůlu, že je to léčivka. Proto jí lidé v přírodě bezmála vyhubili. Přesto jí ale tu a tam dodnes objevíte v lese. Nejsem si přesně jistá, zda je chráněná či ne, ale přesto ji raději netrhejte, abyste nepoškodili její oddenky! Zdůvodněte si svojí šetrnost třeba tím, že divoce rostoucí konvalinka má kvítky mnohem menší než ta zahradní a že se vám tudíž vůbec nelíbí!

2007-04-11T08:36:00.000-07:00

Prvosenka vyšší je rostlinka, kterou v tuto dobu můžete potkat leckdes. Obecně se uvádí, že roste na vlhkých podhorských a horských lukách a někdy i v hájích. Já se mohu pochlubit tím, že tato zdánlivě křehká a jemná květinka kvete u nás na zahradě přímo za chalupou. A proč o ní mluvím jako o křehlé pouze zdánlivě? Primula elatior, jak zní její latinský název, je totiž ve skutečnosti vytrvalá, v příhodném místě se rozmnožuje skoro stejně úporně jako třeba pampeliška a jestliže jí na trávníku zarovnáte sekačkou, můžete vzít na to jed, že během několika dnů vyraří z široké přízemní růžice další lodyha plná sladce nažloutlých medových kvítků. Prvosenka je léčivka, z jejích oddenků se připravuje odvar pro lepší odkašlávání a já bych si je dokonce mohla nasušit, protože ta na zahradě je vlastně domácky pěstovaná prvosenka. Byliny nalezené v přírodě jsou totiž chráněné. Utrhnout květ si můžete, ne ale sbírat oddenky a tím volně rostoucí petrklíče decimovat! Nu, já to nedělám ani těm zahradním. Bují, rostou, rozmnožují se a kvetou a já jejich kvítky utrhnu maximálně jen do malé vázičky. Ani ty nesuším na čaj, který má podobné účinky jako odvar z oddenků. Ale co, stejně je méně účinný!

2007-04-05T08:45:00.000-07:00

Alergici si nejvíc přijsou na své hned na jaře, když začnou rašit první stromy. Takové břízy a vrby, ty dovedou potrápit! Další natřesk potíží nastává, když začnou kvést trávy. Výraz "senná rýma" se používal už v dobách, kdy o nějaké alergii člověk ještě nic nevěděl. Už tehdy si ale lékaři povšimli, že někteří lidé při styku se schnoucí travou a suchým senem mají velké potíže. Nu a jiní mají potíže i s tou čerstvou távou, když začne kvést! Na trávu tudíž zanevřou a to je nespravedlivé, protože trávy jsou jednak velmi půvabné a také mají velmi pěkná česká jména. Prostě, není tráva jako tráva. Taková lipnice se liší od ostřice, jílek vytrvalý zaostává za statnou srhou, třeslice se třese a bojínek luční se bojí, že si ho lidé spletou s psárkou, které se nesmírně podobá. Jedině ječmen myší si dělá houby z toho, že není k ničemu, na rozdíl od ječmene dvořadého, což je užitečná obilnina. Inu, je nafoukaný a drzý jako myš! Nevím, jestli bika ladní je zrovna ladná, ale třebaže také vypadá jako tráva, trávou není. Patří mezi sítinolisté. Na mezích a lukách ji nenajdete, pouze na lesních mátinách a v hájích. Kvete v březnu, je-li teplo, tak dokonce už v únoru. A i když trávou není, její květ půsoví na některé lidi také dráždivě. Alergici, třeste se!

2007-03-25T10:17:00.000-07:00

Rosnatky jsou rostlinky masožravé. Nepředstavujte si je však jako takovou Adélu, co ještě nevečeřela. Pes zvící dogy by v jejich blízkosti rozhodně v nebezpečí nebyl. Ostatně u nás rostou pouze v několika druzích. Nejznámější je Rosnatka okrouholistá, která má na každém lístku asi 200 chloupků s červenými paličkami na konci. V těch paličkách je lepkavá šťáva, docela to vypadá, jako by lístky byly zkropené rosou. Proto se také rosnatce říká sluneční rosa nebo sluneční bylina. Jenmože té rosy pomálu! Protože je lepkavá, rostlina si na ni loví potravu - drobné mušky a broučky dokáže vysát do 20. minut. Pokud má někdo v těchto rostlinkách zálibu, může si je klidně sám pěstovat a krmit je bez těch živých obětí, rosnatka zbaští všechno, co jí může posloužit jako jídlo. Tedy samozřejmě ne třeba knedlíky se zelím, ale vařený bílek, kousky syrového (a dokonce i pečeného nebo vařeného masa zpracuje), vezme zavděk i sýrem. Ale pozor, v sdousedním Německu žije například rosnatka prostřední a při experimenty s ní bylo jednou napočítáno, že na porostu zhruba 3/4 čverečního metru nachytala skoro stovku motýlů. A to z nich někteří byli pořádní mackové, lišajové a přástevníci! No, před takovou potvůrkou už by se zvířátko menších rozměrů mělo mít poněkud na pozoru!

2007-03-14T13:20:00.001-07:00

Jako malá holka jsem jezdila k příbuzným do Krkonoš. Všude kolem byly louky a stráně a na nich rostlo plno nádherných květin, které jsem většinou znala jen z obrázků. Nález jedné rostliny mi ale vyrazil dech, protože jsem až do té doby byla přesvědčená, že ta už na této planetě dávno vyhynula. Na jaře, když jsem Krkonoše navštívila víceméně náhodou při dlouhodobé rekonvalescenci, nalezla jsem ji u polní cesty jako malou bedlu jedlou. V létě mi to nedalo a vypravila jsem se na to místo znovu, abych nalezla zelený keříček, který vypadal jako malý smrček. Podle knihy, kterou jsem právě ten rok dostala od táty, nebylo prostě pochyb. Koukám na přesličku rolní, která existovala už ve stromové podobě před dávnými věky a spolu s plavuněmi vytvořila posléze současná ložiska uhlí. Nevyhynula, i když se, potvůrka, výrazně scvrkla! Přesto jsem byla tím nálezem ohromně nadšená a venkovské bábince jsem hned vyklopila tuhle senzační historii, kterou ona ale vůbec nadšená nebyla. "Cože to maš? Přeslička? Tomu tu poudáme chvosť. Dycky tim čistim stříbrný žlice po bábě, co donesla z poutě." To byla sprcha! K tomuhle používat rostlinu, která přežila na tomto světě milióny let! Taková neúcta! ještě že jiní přesličku tak nezneužívají. Obsahuje hodně kyseliny křemičité, takže si jí považují v lékařství! Ale na ty babiččiny lžičky také zabrala, vždycky se leskly jako nové!

2007-03-12T13:25:00.000-07:00

Občas asi narazíte v přírodě na rostlinu, o které si řeknete "Jéje, tu přece znám, to je hluchavka". A pravdu přitom můžete mít jen zčásti. Možná se jedná o jablečník obecný, což je vytrvalá bylina z čeledi hluchavkovitách. Z oddenku vyrůstá několik lodyh vysokých 30 - 50 centimetrů a na těch se objevují hustě nahloučené bělavé květy, které mají trubkovité , skoro do poloviny rozeklané kalichy. Nať z horních kvetoucích částí rostlin se sbírá a suší a přidává se k jiným rostlinám do směsí, které pomáhají tlumit nervové nebo žlučníkové potíže. Samotná nať jablečníku se používá při průduškovém kataru.Ale pozor, prášek ze suché nati může naopak u některých lidí vyvolat dýchací potíže, prostě čeho je moc, to škodí, i když jde třeba o sušenou léčivou rostlinu. Jablečník je nenáročný, roste na kdejakém rumišti a kvete od června do záží, takže jeho nať lze v tomto období sklízet dvakrát až třikrát. Kdo by přišel jablečníku "na chuť a chtěl by si ho třebas cíleně pestovat někde u domu, může. Dá se množit buď na podzim, klasickým dělením trsů nebo ze semen, která se vysévají do volné půdy v dubnu. Jen pro větší výsadby je nutné vysévat semena do pařeniště a později rostlinky přesadit.

2007-03-06T08:54:00.000-08:00

Jistě znáte tu pohádku o fazoli, která vyrostla až do nebe. Nedivím se, že to někoho napadlo, když zasadím naklíčené fazole k plotu, rostou jako splašené. Když mají dost vláhy, denně se povytáhnou o několik centimetrů. Fazol šarlatový, což je odrůda, kterou nejraději sázím, vypadá na pozadí zeleného plotu velmi efektně - z úžlabí listů rostou korálkově červené shluky květů. A výhodou je, že rostlina kvete od června až do prvních mrazíků. Je jedlá, ale na polích se většinou nepěstuje, nejčastěji ji lidé umísťují jako jí - do zahrad, k plotům nebo pergolám. Kdysi se mouka z fatzolových lusků používala jako zásyp na mokvavé rány nebo vyrážky, ale toto užití moderní lékařské preparáty dávno překonaly. Fazole se tedy užívají hlavně jako okrasné rostliny, i když, pravda, jejich lusky nebo pozdější plody lze s klidným svědomím slupnout.

2007-03-03T02:36:00.000-08:00

Romantický seriál Červený bedrník je asi v povědomosti hodně lidí a většina přinejmenším zná českou píseň "Pijme pivo s bobkem, jezme bedrník..." Ruku na srdce, kdo si ale vzpomíná, co to bedrník je a jak vypadá? Tedy, je to rostlina a vypadá trochu jako kmín nebo bolehlav. Kmín má lístky úzké jako kopr, bolahlav je má řasnaté, zpeřené a lístky bedrníku jsou něco mezi tím. Shluky drobných bílých kvítků ve vrcholových palicích se podobá oběma těmto rostlinám. Je vytrvalý, pochází z čeledi měříkovitých a někdy jeho lodyhy dovedou dorůst až do 1 metru! Kořeny ze starších rostlin se sbíraly k léčivým účelům, droga se používala při nadýmání, žaludečních potížích, ale i při revmatismu nebo bolestech v krku. Bedrníků je mnoho druhů, existuje přesný klíč k jednotlivému určení, léčebné účinky ale mají všechny. Přestože je bedrník všeobecně rozšířený, dnes asi sotva najdete babku kořenářku, která by jím chtěla léčit vaše neduhy.

2007-02-28T08:40:00.000-08:00

Ve skalce u naší chalupy velmi ráda vidímTrávničku prodlouženou. Patří do čeledi olověncovitých a často se jí přezdívá suchá pařitka, protože skutečně jako pařitka vypadá. A má ráda sucho. Její chundelaté trsy při dešti dovedou vsáknout velké množství vody, ale trvale jí vyhovuje suchá a chudá půda, no právě taková, jaká bývá ve skalkách. Tmavě zelené koberečky ve skalce velmi hezky vyplňují prázdný prostor a jsou tak samostatné, že jen velmi málokterý plevel jimi dovede prorůst, což je velká výhoda, protože skalku míti, to znamená neustále být na kolenou a plít a plít. Trávnička si vystačí. Stejně jako pažitka kveze drobnými nafialovělými kvítky, které se dakí uplatnit i v květinovém aranžmá, když zrovna není po ruce nic lepšího. Všech trávniček je ve světě asi padesát druhů, u nás se ale usadily pouze tři.

2007-02-20T08:42:00.000-08:00

Málokterý rozkvetlý strom potěší moje oko tolik, jako kvetoucí hloh. Pověstnou kapičkou blínu v tom krásnu je fakt, že hloh v tom období velmi nepříjemně páchne. Hloh s červenými květy snad o něco méně než ten s bělostně smetanovým květenstvím, ale libě tedy nevoní ani jeden. A protože hlohy dovedou vyrůst na dosti veliké stromy, je té nelibosti - nu, také dosti. Vyváží to jedině pohled na hustě obsypaná květenství mezi tmavými laločnatými listy. Hlohů se rozeznává několik druhů a zdaleka se nerozlišijí jen podle barvy květenství. Drogy z hlohů se využívají ve farmacii - připravují se z nich léky na snížení krevního tlaku a proti arterioskleróze, přidávají se i do léků na uklidnění. V lidovém léčitelství bylo dávno prokázáno, že hloh snižuje krevní tlak a podporuje srdeční činnost, údajně prý pomáhá i při tak závažném onemocnění, jako je angina pectoris. Rozhodně ovšem nikomu nedoporučuji, aby se v dnešní době uchyloval k nějaké samoléčbě bez porady s odborným lékařem. Pokud lékař nebude mít námitky, je samozřejmě možné se na léčbu hlohem vrhnout - k tomuto účelu se sbírají květy s mladými listy nebo plody. Květy se sbírají za plného rozkvětu, plody v době úplné zralosti.

2007-02-17T02:35:00.000-08:00

Rod černohlávků je malý. Zahrnuje pouze pět druhů, k nám dorazily jen tři. Nejhezčí je černohlávek velkokvětý. Velké květy sice má, ale vždycky jich má na vrcholovém okolíku jen několik. Dlouho jsem se domnívala, že mu prostě opadaly třeba po dešti nebo při silném větru, až mnohem později jsem se dověděla, že se mu prostě nevyvíjejí najednou. Spodní kvítky postupně opadávají a čím výše se tvoří nové. Černohlávek velkokvětý má rád sucho a teplo, v některých krajích jej proto nenajdete. Jeho bra¨tříček, černohlávek obecný, žije zato na každé louce a mezi. Do třetice k nim do rodiny patří černohlávek dřípatý, který se občas spráší s tím předchozím a tak vznikají prapodivní míšenci, nad kterými žasne i zkušený botanik. Nezkušený milovník přírody však na svých procházkách míjí všechny tři kultivary a pravděpodobně si myslí, že míjí jen obyčejné, nějak divně vybarvené kopřivy hluchavky.

2007-02-12T08:41:00.000-08:00

Kociánek dvoudomý má jako každá dvoudomá květina pestíkové a prašníkové květy zvlášť. Ty pestíkové jsou načervenalé, prašníkové bílé. Vzácně se přece jen vyskytnou na jednom úboru květy obojí, v tom případě jsou nachové. To ale není na kociánku to nejzajímavější. On se dovede tvářit, jako by v sobě neměl vůbec žádnou vláhu. Když utrhnete jakoukoli rostlinu, má v sobě nějakou šťávu, kociánek se tváří jako sušinka. Ale přitom je to náramně hezká rostlinka. Někdy se jí také říká dvoudomá protěž. Latinské pojmenování je pro ni Antennaria dioica, lidé já ale také říkají kocián nebo andělíček a co je vysloveně roztomilé, také kočičí drápky nebo kočičí pazourky. Kociánek je hezoučký, ale není známo, že by měl nějaké léčivé účinky¨, prostě je na tomto světě výlučně pro okrasu.

2007-02-10T09:33:00.000-08:00

Když si tak člověk čte v nějaké knize o rostlinách, některé jejich názvy znějí skoro jako zaklínadla. Co taková tetlucha či kontryhel nebo popenec břečťanolistý? Nezní vám to dost čarodějně? No, on stačí takový název průtržník lysý! A vzhledem tahle rostlinka také není nic moc. Je droboučká, má světlounce zelenou lodyhu tak slaboučku, že se ani napřímit neumí, jen se tak plazí. Nejraději roste tam, kde je písek, u břehů rybníků, potoků a řek, průtržník je ale ochoten se klidně uchytit třeba i na hromadě kamení. A z tak mizerného podkladu toho dovede hodně vytěžit. Je totiž léčivý. V čem tkví jeho dobré vlastnosti jsem se nikde nedočetla, ale ještě za mého dětství jej sběrny léčivek vykupovaly prakticky v neomezeném množství. Latinsky se nazývá Herniarie glabra, ale lidově se mu říká třeba husí mýdlo nebo také stozrno. To je docela výstižní, na jeho tenkých lodyhách se vedle nijakých lístečků vyskytují shluky drobných kvítků v podobě malých zelených zrnéček.

2007-02-08T09:20:00.000-08:00

Plicník lékařský je rostlina, kterou na zahrádce zaručeně nenajdete. Ona i v přírodě se už moc nevyskyeuje. Nejčastěji ji najdete na vlhkých místech někde v lese, mezi listnáči a nízkými křovinami. Tam se dere ke světlu tmavěfialovými kvítky a napřimuje chlupaté listy. Plicník je léčivka a jak napovídá jeho název, má něco společného s dýcháním. Jeho droga obsahuje až 4% rozpustné kyseliny křemičité, třísloviny, pryskyřici, slizové látky a jiné, takže se po ní dobře odkašlává. V lidovém léčitelství se doporučoval odvar z 10 gramů listů plicníku povařit 3 minuty ve 1/4 l. vody, a pít dva šálky denně. Příznivci takového přírodního léčení by ale neměli zapomenout na to, že sušenou plicníkovou nať musí bezpodmínečně uchovávat v dobře zavřené nádobě, jinak zvlhne a její léčivé účinky se znehodností! A pokud objeví plicník v přírodě v takovém množství, aby jim stál za sběr, samozřejmě předpokládám, že rostliny nebudou jako barbaři vytrhávat i s kořeny - je dobré je opatrně odstřihnout nebo odříznout nízko nad zemí a přenášek je v košíku, aby se zbytečně nepomačkaly.

2007-02-05T08:46:00.000-08:00

Divokých jetelů prý existuje na 300 druhů. A aby toho nebylo málo, mnoho dalších odrůd si člověk vypěstoval. Proč ne, bez jetele by určitě neudělaly včeličky tolik medu, na kolika jeho sladkých paličkách pilné včelky najdete! Zkuste z jetele lučního (to je ten s velkými růžovými palicemi) vytrhnout několik kvítků z kalíšků a ochutnejte ten koneček, sami uvidíte, co je v něm sladkosti. Jetel je populární také kvůli čtyřlístkům, které jsou v přírodě anomálií. Říká se, že kdo najde jetelový čtyřlístek, bude mít štěstí. (Čemuž nevěřím, já jich našla za život několik a věčně věkův mi sedí za krkem smůla). Z jetele lučního se dodnes sbírají pro jeho léčivé účinky růžové palice květů bez stvolu a bez listí. Ostatní jetele tak užitečné nejsou, snad leda jetel plazivý může potěšit malá děvčátka, která si z něj mohou uvít náramky a věnečky do vlasů, jako to dělávaly holčičky odnepaměti. Jetel zvrhlý vypadá pořád jako napůl uschlý, jetel ladní vypadý tak podivně, jako by ani jetelem nebyl. Jetel rolní je chlupatý jako kočka, také se mu říká jetel kočičí - a ani kravky o něj na pastvě nezavadí. Ale čerstvě posečené jetelové pole, to je vůně! Jen pro alergiky ta romantika není, ti chudáci otékají a dusí se.

2007-02-01T08:55:00.000-08:00

Už hrozně dlouho jsem nikde v přírodě nezahlédla jehlici trnitou. No, vlastně není divu, ono volné přírody neustále ubývá a ploch, které by někdo nechal na pokoji a přinejmenším jednou za sezonu je neposekal, těch je jako šafránu. Ona se ta hezoučká rostlinka vlastně i za mého dětství vyskytovala dost sporadicky. Pochází z motýlokvětých, něžnými růžovými kvítky trochu připomíná hrachor, ale je to krása klamná. Ze silných dřevinatých stvolů jí mezi lístky rostou dlouhé trny jako akáciím. Když jsem tu rostlinku někde objevila jako malá, byl to důvod ke hře na Šípkovou Růženku - hned musela jedna panenka putovat za nízký keřík a protože scházel princ, musela jsem to být já, kdo ji vysvobozoval z trnitého květoucího houští. Jako milovnice přírody jsem to ovšem dělala jen "jako" a sekala jsem klacíkem okolo, abych ten hezký keříček nepošramotila. Zatímco maminka s listem pampelišky na nose, aby se nespálila od slunce, volala: "Nech tu kytičku, má trny, ještě se popícháš!" Lidově se jehlici říká dost nehezky - babí hněv! Prý má v sobě kyselinu citrónovou a spoustu jiných užitečných látek, které kdysi pomáhaly lékařům vyhánět z lidských těl nemoci. Ale které konkrétně to jsou, to jsem se nikde nedopídila.

2007-01-30T09:31:00.000-08:00

Mödě podléhá kdeco, ať chceme nebo nechceme. Nejde jen o ošacení, obuv nebo účesu, i zvířátka podléhají módnímu trendu, po druhé světové válce frčeli skotští teriéři alias "smetáci", potom je vystřídal foxteriér (podle oblíbeného filmu neviděli jste Bobíka?) a tak by se dalo jmenovat donekonečna. I květiny podléhají módě, dlouhé léta jste neviděli na zahrádkách takzvané srdcovky, ty až v posledním desetiletí zase nabyly na oblibě, pelargonie neboli muškáty také jednu chvíli zažily útlum ve své oblíbenosti a co snad úplně zmizelo je rostlinka mého mládí, jakou jste tehdy běžně vídali za okny starších lidí - netík. Takové kapradíčko, řídké, jemňounké, světlezelené, jakoby podvyživené, ale svoji křehkostí přece jen krásné. V našem bytě se mu nedařilo, ačkoli matka podle odborných materiálů nastudovala, cože s ním. Prý má rád docela malý květináč, stačí mu každoroční přesazení, nechce příliš stračovat zeminu kolem kořenů, aby k nim mohl dostatečně pronikat vzduch, odstraňují se pouze poškozené a staré listy. Dokonce i když listy uhynou, můžou se seříznout na krátké strniště a pokud toto dvakrát denně rosíme, nové lístky na sebe nedají dlouho čekat. No, nás asi netík neměl rád, pokaždé uhynul a nikdy nevyrašil, maminka nakonec raději přešla na pelargónie.

2007-01-27T08:36:00.000-08:00

Pryšec chvojka roste snad na každé mezi. Nevypadá špatně, ta chundelatá, celá zelená rostlinka, která poněkud připomíná maličkou rozsochatou borovici. Sotva kdo by věřil, že pryšec je příbuzný těch velikých kaučukových stromů, co rostlou v exotických místech naší planety a dokonce se vysazují na plantážích. A přece je tomu tak. Vždyť i z pryšce, když ho utrhnete, teče ostré, trochu jedovaté mléko a v něm je čistý kaučuk. V každé rostlince je ho ovšem tak málo, že ještě nikomu nestálo za to vynalézt jeho zpracování. To by totiž měl asi pryšec smůlu a nevyskytoval by se na našem území v tak hojné míře. Pro to vytékající mlého se mu slovensky říká mliečník chvojkový. Latinsky se ovšem nazývá vznešeněji Euphorbia cyparissias. Jak už jsem řekla, nevypadá špatně, je dekorativní. Když mi na chalupě zrovna nekvete nic, co bych strčila do venkovní vázy v přístřešku, kde jíme, vždycky poslouží pryšec. Jiné roztliny s ním ve váze ale nevydrží, pro to jedovaté mléko, co z něj vytéká.

2007-01-22T08:36:00.000-08:00

Řepík vonný je dostatečně dekorativní rostlina, aby ji lidé pěstovali na zahradě. Pochází z čeledi růžovitých a je vytrvalá. Z krátkého tlustého oddenku vyrůstá až metr vysoká rozvětvená lodyha, korunovaná klasovitým nahloučením drovných, pětilistých žlitých kvítků. Listy má velké, nepravidelně roztroušené a poněkud chlupaté. Řepík neroste nikde v přírodě v takovém množství, aby se jednotlivci vyplatil jeho sběr. Pro lékařské účely se zvlášť pěstuje, ale je to dost pracné a navíc rostliny dospívají až druhý rok. Pokud si tedy nechcete koupit sušenou na't řepíku rovnou v lékárně, musíte si rostlinu vypěstovat na zahradě. Řepík je totiž šikula. Jeho droga obashuje třísloviny, vitamíny, železo a spoustu jiných užitečných látek. Odvar má stahující účinky, podporuje činnost žlučníku, pro uvedené účely se užívá vnitřně. Stejně tak ale můžete řepíkový odvar užít ke koupelím při drobných vnějších poranění či ke kloktání například při zánětech zubů a pomáhá i při zánětlivých procesech v krku. Nať se sklízí i s listy, a to v začátcích květu, později je už droga z nich méněcenná. Nať se odřízne nad zemí, ale musí se ponechat část stonku s nejspodnějšími listy, aby rostlina příští rok obrazila. Postupné otrhávání není rozumné, rostlina se tím poškazuje a často hyne. Suší se při teplotách do 40 stupňů, silnější stonky se ze směsi odstraňují.

2007-01-20T03:06:00.000-08:00

Občas někde můžete zakopnout o rostlinu, která vám bude připadat jako pampeliška a přesto z ní nepoteče žádné mléko. Nehaňte ji proto, s pampeliškou má příbuznou pouze podobu. Je to jestřábník chlupáček (Hieracium pilosella), kterému se lidově říká také jestřabina, kosmáček nebo máslový květ. Jestřábníky se vyvíjejí tak prapodivně, že se skoro ani nedá určit, k jakému druhu hu který náleží. Chlupáček má listy vyrůstající z jednoho trsu jako pampeliška a skutečně chlupaté, podle nich dostal své jméno. Kdysi ho lidé sbírali a léčili jím průduškový kašel, ale později začali k tomu účelu používat jiné byliny a tak má dnes jestřábník smůlu, užitečný není vůbec ničím. Jeho řídké zlaté kvítky na vás ovšem lišácky mrkají, jako by to ten diblík věděl a bylo mu to docela jedno.

2007-01-17T09:17:00.000-08:00

Jako malou holčičku mne rodiče často vodili na Vyšehrad, aby mladou ratolest trochu vzdělali. Výklad o památkách a o sochách byl prokládán návštěvou místního hřbitova, velmi povznášející to zážitek pro děcko tří až pětileté, které milovalo přírodu a toužilo plnýma rukama trhat kytičky, což se v památečném objektu nesmělo. Na jednom místě za rotundou byly ale seshora z nepřístupného místa vidět krásné trsy plazivých, jasně žlutých rostlinek, které mne fascinovaly i bez trhání. Otec poznal, že se jedná o rozchodník ostrý, (Sedum acre), také se mu říká tučný mužíček. Důvod je nasnadě, jehi lístky jsou tučné, jakoby vodnaté a rozrůstá se v kobercovité plochy, jako by nikdy netrpěl žádnou nouzí. Ostrý mu asi říkají pro ty barby - ostrá zeleň lístků a ostrá žluť květů! Rozhodně není na světě sám, má celou žadu příbuzných, jednomu, tomu nejstatnějšímu, se říká rozchodník největší. Ten dokáže vyrůst až do půlky metru. Ostatní rozchodníky jsou skromné, můžete je klidně pěstovat jako skalničky, jak vidno na Vyšehradě, dovedou se dokonce samy na některé skále uchytit úplně bez sázení, ale rozchodník největší potřebuje ke své výživě dobré hnojení. Za to ale působí velmi dekorativně a můžete ho nařezat i do kytic a dlouho vydrží. Na zahrádce jeho trsy pěkně zdobí a za časů našich babiček byl hojně vysatzován i na hroby.

2007-01-13T02:27:00.000-08:00

Když řeknu o velkém, krásném, vzrostlém stromu, že je to skvostný jírovec maďal, hned se asi každý člověk nechytí. Mohu ovšem také pochválit pěkný kaštan - a t asi bude každý okamžitě doma. (Kaštany koňské jsou ovšem jen produkty tohoto stromu, ty hezounké plody všemožných tvarů, z nichž jsme si jako děti tak rádi dělali zvířátka. Na rozdíl od kaštanů pravých, které se pekly v zimě v malých píckách na ulici a prodávaly a nebo se daly koupit syrové a doma je maminky strkaly do trouby a kaštany tam praskaly jako kanonáda). Květy jírovce jsou ty krásné svíce, smetanové nebo růžové, které vídáme hustě mezi listy. Odborně se ovšem říká, že květy jsou uspořádané do kuželovitých vijanů. Ještě dřív než rozkvetou, nalijí se ale na stromě veliké pupence, kryté lepkavými hnědými šupinami a z těch musí vyrůst typické, pěti až sedmičetné listy. Prostě, i tak velikému stromu jako je jírovec to dá fušku, než se na podzim dopracuje k těm hnědým kaštanům. A ty jsou tak pěkné (a také užitečné, přikrmuje se jimi v zimě zvěř), že je dobře, že strom nezůstal doma na Balkáně a v Malé Asii. Docela ochotně se už asi v 16. století přistěhoval i do Evropy.

2007-01-11T09:29:00.000-08:00

Není hloupé tak těsně po Vánocích mluvit o jmelí? Ale berme to třeba tak, že jmelí je aktuální celoročně, v mnoha bytech si ho lidé věší někam na památku a nechávají si ho tam do příštích Vánoc. Když jsem byla malá, honila mne maminka od jmelí s odůvodněním, že je jedovaté. Jelikož se jednalo o ty vánoční pozlacené větvičky, asi měla i pravdu. Ve skutečnosti ale cizopasné jmelí není jedovaté, právě naopak. Jeho droga se používá na snížení krevního tlaku a proti kornatění tepen. Tím vás ale nenavádím, abyste si někde ukousli kus jmelí v přesvědčení, že budete zdrávi, droga se využívala v lidovém léčitelství. Jmelí jako rostlina cizopasí na stromech, zejména na jehličnanech, najdeme ho ale i na stromech listnatých, ze kterých se většinou sbírá jako vedlejší produkt při těžbě dřeva. Za starých keltů jmenmlí používali k náboženským účelům jejich druidové. Protože ti asi přírodu moc nedecimovali a stromy kvůli posvátné rostlině nekáceli, kochám se představou, jak si museli vykasat kutny a šplhat pro jmelí na strom.

2007-01-07T04:15:00.000-08:00

Třezalka tečkovaná, nebo chcete-li třezalka skvrnitá, Hypericum maculatum, to je rostlina jednak dost hezká, jednak užitečná. Je vytrvalá, její lodyhy vyrůstají z plazivého, rozvětveného oddenku a to tak důkladně, že pokud se vám usadí na zahradě v místech, kde ji nechcete, jen těžko se jí zbavíte. Nám ale vyrůstá za domem na plácku, kde není nablízku žádný okrasný záhon, jen čiročirý kus volné přirody a tak ji naopak nechávám na pokoji. Nekosíme v tom místě, ani nezajíždíme sekačkou. Na dlouhých lodyhách třezalky tak svobodně naběhnou palice květů a nakonec se rozvinou v sytě žluté pěticípé kvítky, hustě ochmýřené svazky pylových tyčinek. To je příležitost pro sběr! Nať se usekne asi v polovině pod květy a pověsí na suché, dobře větrané místo. Správně usušená třezalka má mít skoro stejnou barvu, jako v přírodě - lístky zelené, květy žluté. Droga z této rostliny slouží hlavně k uklidnění, pomáhá při žaludečních potížích. Mne pomohla vyléčit zánět žaludku, který mi způsobily syntetické léky, naordinované paní doktrokou proti bolesti páteře. Také prý pomáhá při ledvinových chorobách a při čištění krve. Odvar ze sušené natě můžete ale úspešně použít i na obklady drobných pohmožděnin.

2007-01-03T08:36:00.000-08:00

Sléz lesní je na pohled velmi hezká rostlina. její listy, to jsou kalíšky podobné listům kontryhelu, takové asi Stvořitel přičinil některým svým rostlinám, aby se v nich v nosi usazovala rosa a ráno ji mohly do stříbrných džbánků setřásat bosonohé panny. (To není jen zajímavý příměr, rosa měla kdysi významné místo v lidovém léčitelství a skutečně se věřilo, že její účinnost je větší, pokud ji míst staré vědmy s kocourem u žilnatých pat sbírá za svítání ztepilá panna). Slézové okvětní lístky mají barvu... no, proč hledat nové slovo, prostě slézovou. Takový ten světloučký odstín mezi růžovou a lila, čili světle fialovou. Co je ale na slézu méně příjemného než jeho vzhled jsou kořeny. Jsou silné a v zemi drží nevídanou silou. Jelikož sléz se například v zahradě zásadně objevuje na místě, kde si ho majitel nepřeje, jeho likvidace je spojená s pořádně nepříjemnými chvílemi, nejlépe na něj platí rycí vidle. Pokud ovšem sléz najdete někde, kde vám nepřekáží, můžete ho nechat na pokoji. On vám naopak vám přinese užitek. Jeho listy a květy se suší, z listů si můžete připravit výluh za studena (kávová lžička sušené drogy na 100 g vody) a z kvwtů za horka ( špetka květů do 100 g horké vody, louhovat deset minut, slít, osladit medem). Obojí vám při nastuzení ulehčí odkašlávání.

2006-12-30T03:48:00.000-08:00

Mateřídouška - to je rostlinka, která mně osobně připomíná staré časy. Doby, kdy se vkládaly její trsy v plátěnných sáčcích mezi prádlo ne proto, že je to móda, ale protože jeho svěží vůni nemohly udržet žádné aviváže nebo drahá mýdla. Když jsem měla to slovo napsat při diktátu někdy ve třetí třídě, napsala jsem ho rozděleně, jako mateří douška a dostala jsemsamozřejmě sníženou známku, ale mně to jaksi samo vyplynulo, ta rostlina mi připomíná maminku, její dech, její pohlazení. Mateřídoušek je mnoho druhů, některé vysloveně poléhavé, jiné vyšší, ale všechny se vyznačují charakteristickou vůní a půvabnými kvítky růžovofialové barvy. Pokud si vzpomenete na její latinský název Thymus, asi budete rychle doma. Nu ano, tymián, koření! Čerstvými lístky i kvítky můžete dochucovat jak maso, tak zeleninové saláty, ale ani ve stavu sušeném nejsou k tomu účelu k zahození. Nemo z nich můžete připravovat čaj, zejména na noc - čaj z tymiánu, na rozdíl od pravého čaje, napomáhá k dobrému spánku. Takže čest a sláva mateřídoušce, ať už je to ta alpská, polejovitá, Froelichova či jakákoli jiná! Ale pokud ji budete sbírat někde na louce, pozor, abyste nepoškodily základní rostlinu - koření totiž velmi mělce!!!

2006-12-26T10:41:00.000-08:00

Název "valeriánské kapky" zná asi každý. Kdysi se používaly hojně na uklidnění, nejčastěji před spaním. Kočky prý jejich vůni milují a když jim nakapete trochu do kálecí misky, nová kočka v domácnosti se tak rychleji naučí, kam se chodí za účelem vyprázdnění. Nevím, kocourů jsem měla v životě několik a pomocí kapek jsem je nikdy k hygieně vést nemusela. Valeriánské kapky obsahují drogu z kozlíku lékařského, což je nepříliš hezká, nenápadná rostlina. Droga se získává z kozlíkového oddenku, z něj ale vyrůstá přízemní růžice listů a z ní pevná lodyha. Květy mívá většinou světle růžové, vzácně i bílé. Jako plod tvoří nažku s vrcholovým chmýrem. Zvláštní je, že všechny části rostliny, včetně květů, mají v sobě onen charakteristický pach, který láká kočky i na kapkách - proto kozlík dovedou vyhledat v přírodě a rády se v jeho trsech válejí. Kdo tedy kozlík sklízí a suší někde na půdách, musí jej před kočkami pořádně ochránit!

2006-12-18T09:05:00.000-08:00

Orobinec širokolistý asi všichni dobře znáte. Dřív rostl snad na okrajích každého blátivého rybníka. Jako malí jsme mu říkali cigára nebo doutníky, protože když ta statná, jasně zelená rostlina vykvete, květenství se těmto tabákovým produktům naprosto dokonale podobá. Vzpomínám si, že jednou na vesnici u babičky kluci donesli orobince velké množství, pár květům odřízli lodyhu i tenkou špičku na vršku a vyrazili na náves, kde je přikládali je ke rtům a předstírali, že kouří. Oknem to zahlédl naivní pan učitel a vyřítil se ven jako torpédo, povykoval a vyhrožoval zápisem do žákovské knížky, ačkoli byla neděle. Uličníci se mu samozřejmě vychechtali, takže se potom dlouho tvářil dost rozpačitě. Dnes už orobinec na rybnících tak často nevidíte. Ale když okolo nějakého rybníka jedu, pořád vidím na jeho okraji orobincový háj, cítím zvláštní vůni blátité vody a slyším křičet vodní ptáky.

2006-12-13T08:50:00.000-08:00

Já vím, že jsme ještě ani neoslavili Vánoce a jestliže tu připomenu rostlinku jarní, nezbláznila jsem se, to se pouze tolik těším na jaro, že bych pro ně i ty Vánoce přeskočila. Bledula jarní, Leucojum vernum, se objevuje na záhoncích ještě zasypaných sněhem. Vapadá to, jako by také měla zimy plné zuby a pospíchala za sluníčkem. Z podzemní cibulky napřed vyrazí na povrch zelené lístečky jako špičičky maličkých oušek zelených zajíčků, ale zajíčkové z toho nevyrostou, takhle kouzlit uměli jen v seriálu Arabella. Brzy jsou na záhonku opravdu dlouhé úzké lístečky a mezi nimi dlouhý štíhlý stvol, nesoucí poupě. Z něj se během několika dnů vytvoří veliký zvonkovitý bílý květ. Nevím proč, ale zdá se mi, že bledule v posledních létech vídám na jarních záhoncích méně často než sněženky, které jsou nižší a jejich květy menší. Nevím, proč tomu tak je, nikde jsem nečetla, že by třeba sněženky byly pro pěstování vhodnější nebo proti něčemu odolnější, ale prostě to tak je. Možná je to zase nějaký módní trend, který na bledule poněkud zanevřel. Nebylo by divu, jsou to typické jarní kvítky našich babiček a prababiček. A ty jim také s porozumněním říkaly blednivka - nebo něžně: koukořička!

2006-12-09T11:52:00.000-08:00

Velice často v poslední době potkávám ve velkoobchodech prodávat petržel pod názvem pastinák. Pravděpodobně to pochází z toho, že provozovatelé nejsou české národnosti a daleko bližší je jim název v Čechách nevžitý, na úkor toho klasického. Štve mne to, jako bych už ani nežila v České zemi! Pravdou ovšem je, že v přírodě divoce roste rostllina, která nese název Pastinák luční. Najdete ji na loukách stejně jako třeba na poli či někde ve starém lomu, je nenáročná. Domov má patrně v Asii, na Kavkaze a ne Blízkém východě, ale postupem let se rozmohla vlastně po celém světě. Její kořen se dodnes sbírá a používá v léčitelství, protože obsahuje velmi cenné přírodní prvky. Droga z tohoto kořene se používá při močových potížích. Pastináík byl celá tisíciletí pojídán, až posledních několik století na něj lidstvo zanevřelo a dává přednost mrkvi nebo bramborám. Možná, že ke své škodě. Jestliže prvky, které kořen rostliny obsahuje, může posloužit v lékařství, patrně bude hodnotnějším pokrmem než různé sladkosti či hamburgery, kterými se dnes tolik lidí nacpává.

2006-12-05T09:14:00.000-08:00

Pravda je, že teď je na naší zahradě pusto. I když neustále ještě shrabuji listí, zdá se, jako by se nějak rozmnožovalo a trávník pod ním je ovadlý a nevábný. Jenomže když je pěkný a hustý a smaragdově zelený, zase se v koutech zahrady drží mezi ním různý plevel. Čert mně může vzít, když najdu zase novou pampelišku nebo koberec sedmikrás či kozí pysk, ale že nám v jednom rohu docela slušně bují i bolehlav plamatý, to si volá o pomstu. Kdybych chtěla trávit ve stylu Sokratově, měla bych materiál nějmíň pro celé menší město. Conium maculatum nemá v sobě nic dobrého, jegho červeně nachové skvrny na lodyze jako by už i neinformovanému sdělovaly, že ta divná, nehezká a rozvětvená rostlina je zlá a zlá a zlá. Přitom patří mezi mrkvovité a zkuste si třeba bez kmínu nebo fenyklu představit některá jídla? Ale okořeňte si omylem bolehlavem a máte jistotu, že putujete stejnou cestou za Sokratem, rostlina má v sobě hned pět nebezpečných jedů!

2006-12-01T09:20:00.000-08:00

Nevím jak kdo, já masožravé rostliny nemusím. Odmalička. Ještě než vznikl český film Adéla ještě nevečeřela jsem tak už asi měla podvědomou averzi k něčemu, co by možná dokázalo zblajznout mé milované kocoury jako malinu. Naštěstí, masožravé kytky se vyskytují většinou v přírodě a to na Madagaskaru a v tropických oblastech Asie, což je od nás docela daleko a tak nehrozí, že by si kocourci vyšlápli na špacír do přírody a popadla je někde hladová Adéla. A také - je to pořádná nadsázka. Takové rostliny dovedou polapit leda hmyz a největší seznací v této oblasti je zjištění, že si jedna v botanické zahradě nedávno prokazatelně troufla i na malou myšku. Ovšem to je zase podnět k zamyšlení pro takové lidi, kterým se v domácnosti usadila myš. Masožravou láčkovku šarlatovou (Nepenthes coccinea) lze pěstovat i doma v květináči. Když jí zajistíte dostatek tepla a vlhka a budete ji pravidelně zalíévat měkkou dešťovou vodou, možná se osvědčí lépe než pastička na myš.

2006-11-26T11:07:00.000-08:00

Nejsem si zcela jistá, zda v ráji skutečně měli jabloň a jablka, ale co tam jistě růst muselo byly růže. Růže je totiž zcela jistě dílo andělské i ďábelské. Vůně, vzhled, hebkost okvětních lístků nutně musí mít ve svém popisu práce Pánbůh. Ale co se trnů dotýká, tu ďábel jistě vystrkoval někde všetečně rohy a radostně si mnul kopýtka. Dnes je na světě spousta druhů růží - a trny mají dosud všechny. Čajové, polyantky, hybridy, růže miniaturní, zakrské i skalkové, růže popínavé. Všechny vás, vážení, zraní svými trny, když se do nich zamilujete a vysadíte si je okolo svých domů, chat a chalup. Navíc je nutné je po celou sezónu hnojit, neboť růže snad přehnojit ani nejde - a na zimu je sestříhávat a pečlivě zakrývat jejich kořenový bal vrstvou kompostu a chvojí. Prostě, práce jako na kostele! A ty růžičky, sladké a půvabné, vám při vší té manipulaci rvou svými trny ruce a když se jim pokorně plazíte kolem kořenů, usilují o vaše zdrásané tváře! ČLověk by nejraději zvolal "Mordyjé, co mi za tohle stojí?" Ale vždycky nakonec mlčí, při pomyšlení na krásné květy a jemnou růžovou vůni!

2006-11-21T10:49:00.000-08:00

Už si nevzpomínám, kdo z kdysi populárních zpěvaček dávno a dávno v písni zvěčnil koukol. A kdybys si vzpomněla, neřeknu. Jestliže ta píseň upadla tak totálně v zapomnění, není asi o co stát, i když pěvkyně je možná dosud populární - nebo dokonce populárnější. Ale koukol polní, drobná a líbezná květinka, ji jistě předčí dlouhověkostí. Pochází z východu, ale svého času se mu u nás nesmírně dařilo! Rolníci ho nenáviděli, protože často protkal jejich obilí svými šedavými stvoly a červeně fialovými květy natolik, že se na malém políčku urodilo z jedlého skoro nic. Později zase z polí skoro vymizel a paradoxně právě v té době ho začaly vykupovat sběrny léčiv. K čemu byl farmaceutickému průmyslu užitečný, na to se mne neptejte, já jsem tuto informaci pouze vyčetla z jedné chytré knihy. Mně se koukol v dětství velice líbil, připomínal mi takzvané "slzičky panny Marie", sbírala jsem si ho do kytice a bylo mi fuk, že se mu lidově říká nejen hodiny, ale také třebas čert!

2006-11-14T09:38:00.000-08:00

Snad úplně všude můžete potkat nenápadnou malou rostlinku, kterou neznalec bude podezírat, že má něco společného s kopřivami. Listy se dost podobají listům hluchavky skvrnité, kvítky by nezapřela žádná rostlina z hluchavkovitých a navíc jsou půvabně modrofialové. Tak to je prosím popenec břečťanolistý! Také jsem to nevěděla a přece prý ještě před nějakými osmdesáti léty prodávaly babky na tržištích po dvou krejcarech malé snopky těchto rostlin a hospodyně je kupovaly. O velikonocích z ní vařily "panádlovou" polévku, ale kdoví, nač ji potřebovaly jindy. Staří Germáni, například, totiž její pomocí vyháněli zlé duchy! Prý si to pamatovaly i pozdější vědmy a novodobí křesťané je za to upalovali. V šedesátých a sedmdesátých létech minulého století ještě nať popence vykupovaly státní sběrny. Pod vládou Československé socialistické republiky z ní určitě nechystaly odvar proti nějakým duchům a běsům, protože na tu spoustu červeně, co tu tehdy panovala, by musely vypustit leda mimořádně ohnivého býka. Co je to "panádlová" polévka už dnes asi také nikdo neví. Ale až někde v přírodě najdete skromnou rostlinku s vizáží kopřivy a s fialovými kvítky, nezatraťe ji jen proto, že nezáří jako gerbera či slunečnice - v minulosti se kvůli ní i umíralo!

2006-11-11T07:00:00.000-08:00

Když jsem ještě jako malá chodila často s rodinou na procházku na Vyšehrad, vždycky na jaře jsem číhala, až vyšehradská skála za muzeem vykvete ostře žlutými trsy. Naši měli co mne hlídat, abych se tam v trochu dorostlejším věku nevrhla a neskončila přitom méně šťastrně než Horymír, tak se tam raději jednou proplížil táta a kousk toho žlutého divu přinesl na ukázku. Doma jsme potom podle knihy zjistili, že je to tařice skalní (Allysum saxatile). Skalní proto, že skutečně nejraději roste ve skalních štěrbinách, právě jako na tom Vyšehradě nad Vltavou. Tařic je asi stopadesát druhů, po létech jsem si na chalupě budovala skalku a jeden ten druh jsem tam také vysadila. Je to vděčná rostlinka, když jsem ji později začala rozesazovat z velikého trsu, ukázalo se, že je ochotná bujet i v polostínu - tam má ovšem méně vyzývavý vzrůst a barvou trochu šetří, není tak závratně zlatá, jako na přímém slunci. Také do suché zídky jsem dala kousek - a má se tam dobře,

2006-11-07T13:30:00.000-08:00

"Jetelíčku jeteli, kde jsi?" provolávaly jsme s děvčaty jako malé holky na louce a pokud měl naší tlupu na starosti obhroublý pradědeček kamarádky Zuzky, zabafal ze smrduté dýmky přímo k modrým nebesům a zpěvavě doplňoval: "V pr...i!" My holky jsme se tomu vždycky děsně chichotaly a i když naši rodiče věděli, co je Zuzčin praděda zač, měl na tu sprosťárnu polehčující okolnost, že snad ještě kdysi za první republiky sloužil u dragounů a ti byli svými výrazy vyhlášení! A také kdo by kde v létech šedesátých sehnal na hlídání zadarmo jinak naprosto spolehlivou a oddanou osobu?! My, dívky, jsme přímo vzývaly jetel plazivý, z něhož se daly plést vonné věnečky do vlasů nám i našich panenek a který nám učaroval svými jasně zelenými trojlístky! Navíc nám Zuzčin pradědeček Abrahám nakukal, že která najde na jetelíčku místo trojlistu čtyřlístek, bude celý život šťastná! To mu zajistilo celé dlouhé dny blaženého nicnedělání, neboť my jsme se plazily po louce víc než ten jetel a snažily se na ní najít jediný světlezelený čtyřlístek, zatímco pradědeček se válel na kostkované dece, nastrkoval sluníčku nahaté vystouplé panděro a slastně spal. Čtyřlístek jsme na jeteli nenašly nikdy, zato jsme se po létech poučily, že jetel plazivý je typickou českou rostlinou, lze ho nalézt téměř všude a to je dobře, protože z něj nejraději čerpají svoji výživu pilné včelky! Jen člověka, který je v tu chvíli náhodou ušlápne při hostině, nekompromisně bodnou. A za to je vlastně nelze ani odsoudit, každý si přeje mít při jídle klid!

Což se samozřejmě neobešlo bez podvodů, vzpomínám na Dášu, která několikrát přilepila k základnímu trojlistu lísteček navíc tak důmyslně, že to ani bafající pradědeček nedokázal hned odhalit.

2006-11-04T10:20:00.000-08:00

Dnes nemám náladu se pouštět do vážného tématu. Jsem unavená, leze na mne chřipka, venku je zima a před každým květinářstvím jen zbylé věnce a kytice chryzantém od Dušiček, to nikomu na náladě nepřidá. Pro ty, co se cítí stejně, povím jen jedno - zase přijde jaro a léto, všechno poroste a pokvete a bude svítit sluníčko. Osobně se těším, až oklepu zem z těžko přeživších pelargonií, přesadím je, zaliji a budu pozorovat jejich očka a kolínka, jak se tam zvolna tlačí z mízy maličká vybouleninka, ze které je nakonec stonek a na jeho konci lísteček. A po opatrném zalévání a přihnojování se možná zase dočkám i květů, bílých, rudých, růžových i purpurových, protože na pelargonie si doma potrpíme. Já sice nemiluji jejich pach, připadá mi nad nimi, jako bych olizovala něco rezavého, ale květy, květy mne vždycky potěší. A pelargoniím nelze upřít, že jsou "vděčné", jak říkávala už moje prababička. Stačí dostatečné zalévání, občas přihnojení a kvetou jako o překot a každý ten květ vydrží dlouho pěkný. Ani chemii není v jejich případě třeba moc uplatňovat. Na jejich mšice stačí voda, ve které necháte rozmáčet několik cigaret, protože tabák tyhle potvůrky hubí a muškátům neubližuje. A muškáty samotné nejlépe vyživí masová voda. No ano, když opláchnete pořádný kus flákoty od krve, nenechte tu vodu odtéct do odpadu, dejte ji muškátům a uvidíte, jak vám zakvetou! Ona totiž každá taková pěkná a košatá pelargonie je vlastně zakuklená Adéla, co ještě nevečeřela.

2006-10-31T09:01:00.000-08:00

I když podzim zhola nemiluji, jedno mám na něm ráda. Jeřabiny. Právě v té době dozrávají pěkně do červena a když začnou sychravé mlhavé dny a zejména rána, trsy jeřabin jsou ojíněné a někdy z nich dokonce visí kapky vláhy, jako by ty jednotlivé malvičky plakaly. Jistě ne proto, že jsou plody jeřábu obecného, který patří do čeledi růžovitých. Jeřáb má lichozpeřené listy, obvykle se 7 - 9 jařmy kopinatých, ostře pilovitých lístků. Roste skoro všude - v lesích všeho druhu stejně jako třeba někde na rumišti. Často bývá cíleně vysazován podél veřejných cest a silnic. Plody mívá převážně trpké, ale pěstují se i sladkoplodé odrůdy. S jeřábů se sbírají právě jen plody a to koncem srpna a v září. Mají značnou zásobu vitamínů, působí močopudně, trochu projímavě a také stahují. Používají se i při revmatismu. Buď lze užívat přímo čerstvou vymačkanou šťávu z bobulí, nebo zavařeninu. Ta se připravuje tak, že se 1 kg jeřabin svaří s 0,5 kg. cukru. To ovšem hovořím o sladkých plodech. Z planých se vyrábí pouze likér, takzvaná "jeřabinka" Ten je možná chutný, ale v léčitelství se rozhodně neuplatní.

2006-10-28T12:22:00.000-07:00

Velmi vzdáleně podobná třemdavě, o níž jsem se zmiňovala minule, je vrbovka chlupatá. Ale je to podobnost čistě náhodná, vrbovka patří do čeledi pupalkovitých. Ostatně ono to s tou podobností není zase až takové, kdybychom daly ty dvě rostlinky vedle sebe, zjistili bychom, že se podobají hlavně barvou květů - obojí jsou růžové. Vrbovka ale zcela postrádá jejich složitost. Když růžové kvítky odkvetou, vytvářejí se na jejich místě dlouhé úzké tobolky, které časem praskají a z nich vypadávají semena. Semínka jsou uvnitř tobolek chráněná měkou výstelkou a když ta trochu vyschne a popraská, dere se ven v podobě chumáče jemných bílých vláken, která vypadají hodně nepořádně, jako že by potřebovala učesat. Vrbovka je úplně nenáročná rostlina, má ale ráda teplo a vlhko. Daří se jí na březích řeky či potoků a klidně se uvelebí třeba na rumišti. Vesele si roste do výšky i do šířky a kdyby na ní neuhodil podzim, rostla by snad až do nebe. Pokud vím, užitečná ničím není, ale je na ni hezké podívání. Do vázy byste si ji ale určitě nedali.

2006-10-28T11:37:00.000-07:00

2006-10-28T11:21:00.000-07:00

2006-10-25T08:29:00.000-07:00

Na výsadbu tulipánových cibulí je dnes už skoro pozdě, přesto jsem si ale právě na tulipán vzpomněla s nostalgií, jako na jednu z časných připomínek jara. Tulipánů se na trhu vyskytuje nepřeberné množství, račte si jen vybrat - jednoduché, plnokvěté, s květy jako pivoňka či lilie, hluboce vykrajované papouškovité, tulipány rané nebo pozdní, tulipány k řezu nebo naopak nízké, vhodné do skalek či nádob a to jsem zdaleka nevyjmenovala všechny možnosti. Že se tulipány pěstují z cibulek, to asi ví každé dítě, a že za místo jejich původu bývá označováno Holandsko, to se asi také ví docela všeobecně, jen si vzpomeňte na starou píseň Tulipány z Amsterodamu! Je to pravda, z Holandska jich putuje do světa velké množství. Tulipány mají velikou výhodu, že jako všechny cibulovité rostliny po odkvětu takzvaně "zatahují," to znamená, že jim oschne i listí a trochu i stvol. V tu chvíli na záhonech zrovna nezdobí, ale toto období netrvá dlouho a doporučuje se stvoly prostě nechat, nestříhat je, aby cibule pod zemí dozrála. Přiznám se, že já tulipány do váz stříhám jen málokdy, daleko víc mne potěší jejich různobarevné kalichy na zahradě, kde také mnohem déle vydrží. Ve váze je tulipách květinka choulostivá, hned kloní hlavičku a ve větším teple se rozvine a strácí okvětní lístky. I když na udržení tulipánů ve váze co nejdéle existují nejrůznější finty, úsilí prostě nestojí za sporný výsledek, věřte mi! Ti hrdí poslové jara patří do přírody!

2006-10-23T08:36:00.000-07:00

Jen velmi vzácně se vám může stát, že někde v přírodě natrefíte v létě na štíhlý dlouhý stvol, zakončený latou růžových kvítků, které vypadají jako malé květy lilie. Tak to je třemdava bílá a vy ji netrhejte, protože už je léta chráněná. Přídomek "bílá" má podle barvy kořene, ale to mi musíte věřit, právě kvůli tomu chránění by nebylo radno rostlinku vykopat. Já to také neudělala, vím to z knih. Třemdava patří do čeledi routovitých, která má pouze tři druhy - již zmíněnou třemdavu, routu a křídlatec. Ostatní dva druhy v naší republice nerostlou, třemdava si však kdysi dávno vyrazila z horkého jihu a přes Kavkaz doputovala až k nám. Většinou se uchytí někde na slunci ve skalní štěrbině a už z dálky krásně voní. Je totiž celá prosycená prchavým olejem, který má velmi jemnou a lahodnou vůni. Někdy také třemdavě přezdívají jesenka, ale to opravdu netuším proč, protože kvete v horkém létě. Na podzim už po ní nenajdete ani památky.

2006-10-19T09:16:00.000-07:00

Svlačec rolní! Jak jsem byla naivní jako malá holčička, trhala jeho něžné narůžovělé kvítky do malých kytiček a upocenými tlapkami je cpala do náručí všech panenek. Já k...a nebeská! provolala bych dnes se slavným doktorem Štrosmajerem. Svlačec někde na poli či roli, proč ne, ale svlačec na vlastním pozemku, to je katastrofa! Věřte mi, vím o čem mluvím. Na jednom místě naší zahrady s ním bojuji už celou řadu let - bezvýsledně. Bojuji, protože hned první rok na jaře, když jsme koupili náš domeček, usmyslela jsem si na tom místě hezký záhonek. Co, usmyslela, já ho založila! Půvabný, trvalkový... jenomže jak čas pokračoval, po plotě se začal vinout svlačec. Ještě stále jsem netušila zradu a radovala se z jeho drobných kvítků. Jenomže brzo byl plot mezi naším a sousedovic prohnutý a vyboulený pod tíhou cizopasícího rostlinstva, vysoké keře pivoněk jím obtočené a systematicky dušené jako všechno ostatní okolo. Vrhla jsem se do boje, leč ten je marný, dávno už to vím. Svlačec má totiž podzemní oddenky dlouhé někdy až metr a půl, to se nedá vykopat. Každé překopnutí a rozdělení oddenku v zemi znamená jen další bujení nadzemní část. Decimuji tedy tu. Soustavně, nicméně stále nedostatečně. Je to hloupé, ale v boji svlačec rolní kontra vnadná zahradnice vítězí i po létech jednoznačně ten malý vlezlý neřád!

2006-10-17T13:22:00.000-07:00

Dnes se jim všem šmahem říká chryzantémy. Za mého dětství to byly listopadky. V obchodech s květinami je nikdo nepotkal, své místo měly až okolo svátku Dušiček u hřbitovů. Mně to vždycky připadalo nespavedlivé . Tak krásné, různobarevné květy, odsouzené sloužit jen pro slávu zemřelých. Vím, že se říká "o mrtvých jen dobře", ale to není důvod, aby oni jediní měli propachtovaný i půvab z posledních kvítků končícího roku! Naštěstí jsem dočkala změny. I když není zase až tak daleko doba, kdy jsem byla ještě jako mladá holka vyslána do květinářství, abych za celý kolektiv objednala kytici pro uctění kulatých narozenin našeho šéfa. "Tyhle ale ne, to by vypadalo, jako byste mu přáli funus," pokárala mne ne štíhlá žena za pultem, když si všimla, že pošilhávám nejvíc po veliké váze s obřími žlutými chyzantémami. Nedávno jsem slavila padesát. Dostala jsem obří kytku z kosmatých růžových chryzantém. Jen nejstarší kolegyňka mi při objetí zašeptala :"Promiň, není to jako pohřební kvítí? Víš, zvítězila většina a holky říkaly... " Já jsem ráda, že mám kolem sebe mladý kolektiv. Jsem ráda, že chryzantémy (nebo listopadky) nevidí jako pohřební kvítí! Protože nic takového ve skutečnosti ani nejsou!

2006-10-14T10:40:00.000-07:00

Kontryhel obecný (Alchemilla vulgaris) je pěkná potvůrka, i když do kytice byste si ho asi nenatrhali. Kvítky kontryhelu jsou nijaké, drouboučké, světle zelené. Zato listy má tato drobná rostlinka silné a poměrně veliké. Jsou to takové pěkné malé mističky, v kterých se po ránu drží uprostřed kapka rosy. Staré léčitelky prý kdysi radily sbírat tu rosu do džbánku a umývat se jí, že to prospívá zdraví. Možné to je, ale samotný kontryhel je léčivka, která se dodnes vykupuje. Přesto není tak samospasitelný, jak to kdysi vioděli staří alchymisté. Ti totiž věřili, že kontryhel je důležitá ingredience, která jim pomůže při stvoření úmělého zlata. A to ta drobná rostlinka, lidově nazývaná husí nožka, doopravdy neumí.

2006-10-11T09:09:00.000-07:00

Že jsem kdysi,ještě když byl naživu můj o hodně starší manžel, začala na zahradě pěstovat mátu, to nebylo samoúčelné. Vedle toho, že několik jejích druhů je v plenéru vysloveně zdobných, žvýkání jejích lístků osvěžuje dech a přitom se hodí i do různých salátů či na ozdobení drinků, mám maminku, která léta zápasí s problémovým žlučníkem. (Aby si ho dala vyoperovat, to ji ani nenapadne, ale svými záchvaty sužuje celou rodinu). A na to pomáhá mátový odvar! Jedva jsme se zmohli na zahradu, začala jsem se pídit po sazenicích máty. Jenomže před léty to nebylo tak snadné jako dnes, kdy si dojdete na jaře s košíčkem někam na tržnici a je vymalováno! Snažila jsem se marně docela dost, nakonec se to oklikou dostalo k sousedce zprava, k té krevnaté, co měla k sobě neduživého, směšně drobounkého muže. Jednou na mne spiklenecky mrkla přes plot: "Vy sháníte aplégr máty? Že jste neřekla, já jí pěstuju už léta, já vám kus ukopnu." A nebyla ráda, že v tom se vynořila další sousedka, největší místní drbna. Aniž jsem tušila proč, ve velmi krátké době mne začaly stíhat soustrastné pohledy všech postarších matrón. Až o hodně později jsem pochopila proč. Až když jsem se kdesi dočetla, že máta prý má také velký účinek na potenci. Prý tak výrazný, že ve vojsku - teď jsem zapomněla koho, snad Césara či Hannibala - měli kdysi mátu pro jistotu zakázanou!

2006-10-09T09:04:00.000-07:00

Už je myslím po nich, už nikde v květinářství nevidím prodávat slunečnice, myslím slunečnice roční. A i když se prodávají - hodně draho, mimochodem - nikdy doma ve váze nevydrží dlouho. Kdysi se koupit nedaly. Pokud člověk toužil mít je doma, musel si je buď vypěstovat na zahrádce nebo se prostě dopustit polního pychu a ukrást si pár květů rovnou na jézeďáckém. Přiznávám, že i já jsem párkrát neodolala, ale protože jsem v jádru slušný člověk, později jsem si je raději cíleně pěstovala na vlastním. A do vázy jsem je neřezala! Vyrostly pokaždé statné a veliké, vyšší než kamenný sloupek u vstupní brány. A otáčely se za sluncem, přesně jak je to v té staré písničce. Byl na ně hezký pohled. A ještě víc se mi líbí, když jedu kolem velikého pole plného slunečnic a ony se všechny dívají za svým božstvem. Helianthus annus, jak se jmenují odborně, patří do čeledi hvězdnicovitých. Rod helianthus má asi 70 druhů, ale slunečnice roční jsou z nich největší - umí se vytáhnout až do tří metrů a jejich květ dosahuje průměru 30 centimetrů. Pěstuje se zejména kvůli semenu, které objevíte v prodeji v kdekteré samoobsluze jako potravu pro lidi - a v prodejnách se zvířecími potřebami zase nakoupíte podřadnější kvalitu na dokrmování ptactva v zimním období. Není divu, že je semeno tak ceněné - obsahuje olej, bílkoviny, glyceridy a mnoho dalších užitečných látek, které v potravě výrazně prospívají jak lidem, tak ptactvu.

2006-10-05T09:36:00.000-07:00

Nedá mi to, abych se tu nezmínila o přesličce rolní (Equisetum arvense). Podle mne má nárok nejen na zmínku, ale i na úctu - vždyť její stromovití prapředkové stojí v základech naši historie a dodnes některé z nás hřejí v podobě uhlí. Současná přeslička je zase vyhledanou léčivkou - obsahuje hodně kyseliny křemičité. Já jsem se s přesličkou seznámila kdysi dávno, u babičky v Krkonoších. Tehdy tam rostla podél polních cest, které vedly do sousedních vesnic. Na jaře se vytáhla ze země její silná, hnědá, boulovitá lodyha, zakončená nahoře kuželovitou paličkou, která mi připomínala mlaďounkou bedlu jedlou. V létě se ovšem přeslička změnila k nepoznání- najednou vypadala jako statný malinký smrček. Jednou jsem kdesi vyčetla, že v dobách dnes již skoro zapomenutých se přesličkou čistily stříbrné příbory. Přinesla jsem domů plné hrsti přesličky a začala jimi čistit babiččinu zamilovanou stříbrnou kávovou lžičku. Musím uznat, že jsem hi vycídila do zářivého třpytu. Ale dodnes nevím, zda to bylo působením přesličky či pouze tím, že že materialisticky zaměřená babička lžičku nikdy pro krásu necídila.

2006-10-03T09:34:00.000-07:00

Dnes už snad neexistují louky, kde se tráva vytahuje ke slunci, až vám roste skoro do pasu a mezi ní se skví trsy květin. Já takovou louku ještě pamatuji u babičky v Krkonoších. Vynikaly v ní velikánské okaté kopretiny a sposta bleděmodrých zvonků. Pokaždé mne potěšilo je z vysoké trávy opatrně vyplést, natrhat si jich kytičku a třást jejich něžnými kvítky, protože doopravdy o sebe něžně zvonily. Nebylo to takové barbarství, jak byste asi mysleli, i když pravda, pokud by někdo kytici zvonků vezl dalekou cestu třebas z výletu, bylo by to vyložené moření těk hezoučkých kvítků. Já je ale natrhala za rosy, u babičky vlastně za domem a donesla je do svého pokojíčku, který byl prostorný, z pevných kamenných zdí a proto chladný. A zvonky se na mne z bílé porcelánové vázičky usmívaly několik dnů. Ono i v té louce rostlo zvonků několik druhů. Na kraji, u kamenných hromad se našly silné, jednoduché stvoly zvonku řepkovitého, jehož kvítky rostly hustě za sebou, ty ale v kytici nevypadají pěkně. Křehoučký, jemný zvonek rozkladitý jsem naproti tomu nikdy netrhala, protože byl v louce jednak příliš vzácný a hlavně mi přišlo vysloveně líto trhat takového jemného chudinku. Ovšem zvonek okrouholistý nebo broskvolistý, ti se mnou do mé komůrky často chodily v doprovodu kopretin. A zvonily jako rolničky rozesmátých šašků.

2006-10-01T07:47:00.000-07:00

Mléč zelinný - to je ta nehezká vlezlá rostlina, kterou dodnes potkáte třebas na zanedbaném kousku zahrady u kompostu. Kdysi na ni vyrážely babky v pantoflích a s nůší, trhaly ji pro houstata. Ale když tu nůši skoro naplnily - a že to netrvalo moc dlouho, co mléče kdysi
na vesnici bylo - příděl vitamínů dostaly i slepice a kuřata a selátka též, všechna mládež! Vždyť je také mléč příbuzný pampelišce, které se říká smetanka lékařská a do salátu si jí přidávají i lidé ( teda ti, kteří mají rádi zdravou stravu, ostatní se ofrňují a papají kdovíco s kdovíčím). Jinak mléč užitečný není, ale i tak to snad stačí ospravedlinit jeho existenci na tomto světě. Mlíčka má v sobě, co hrdlo žádá. I jinými názvy se mi jinak neříká než Kaní mléko, mlíčnák nebo mlíčí. A proč vlastně? Když rostlinu utrhnete, pochopíte!

2006-09-29T08:58:00.000-07:00

Vzpomínám si, že jsem jednou jako malá holka našla někde na vlhkém stinném místě rostlinu, která mne uplně okouzlila: Nahoře na lodyze měla krásné fialové kvítky, ale doleji už byly odkvetlé, proměněné v hezoučké červené bobulky. Rostlo té kytky v takové malé kotlině spousta, utrhla jsem jeden stvol a nadšeně nesla svojí kořist ukázat tátovi. Ten se ale strašně vyděsil a hned mne nutil, abych jí zahodila a opláchla si ruce! Tak jsem se poprvé seznámila s potměchutí (Solanum dulcamara). Patří mezi lilkovité, ale na rozdíl od takových užitečných příbuzných, jako jsou bramory či rajčata, potměchuť je prudce jedovatá. Její bobolky sice zprvu chutnají sladce, ale za chvilku po nich v puse zůstane odporně hořká chut. Jenomže to už by pro toho, kdo plody pozře, mohlo být pozdě! A přitom i tahle potvůrka je svým způsobem užitečná - jen si předtím vyžaduje odborné zpracování. Dodnes se uplatňuje v lékařství. Takže někde na vlhkých místech nebo přímo u vody kytičku s krásně fialovými kvítky raději ignorujte!

2006-09-25T09:04:00.002-07:00

Chmel otáčivý mne dnes motivuje ke zmínce jen proto, že před nedávnem - a teď jsem v rozpacích. U vinné révy bych řekla"bylo vinobraní". Ale nikdy jsem neslyšela říkat, že bylo chmelobraní. Dokonce ani za dřívějšého režimu, kdy se na veřejnosti leckdy vyjadřoval někdo, kdo neuměl pořádně česky. Vždycky se uvádí termín "sklizeň chmele." Tedy ano, letošní sklizeň chmele je za námi, z toho co vytrousily náklaďáky mám ještě v hale nade dveřmi voňavý věnec a proto jsem si vzpomněla na chmel. Je spřízněný s konopím, z něhož se dělají provazy a ty dva druhy jsou z konopovitých jediné užitečné. Chmelu tradičně říkáme zelené zlato, protože u nás v Čechách dosahuje vysoké kvality a kdo si vzpomene jaké pivo z něj dovedeme vařit...óho! Pěstovat chmel dá ovšem fušku. On se chvíli pne vzhůru k nebesům jako ta pohádková fazole, ale potom potřebuje ke svému růstu oporu. A lidé nejen že musejí zasadit do země silné kůly a vést mezi nimi drátěnnou konstrukci, aby se ten draplavý mizera měl čeho chytit, ještě mu zpočátku musí pomoci, říká se tomu "zavádět chmel". A každý kdo to aspoň jednou dělal ví, že chmel je pravotočivý, každá rostlinka se točí po opoře výhradně doprava. Volně rostoucí chmel si ale poradí a pne se klíďo sám po keřích a stromech někde u vody.

2006-09-22T08:59:00.000-07:00

O jedné rostlině z čeledi krtičníkovitých už jsem tu před časem hovořila - byla to divizna. Na naší zahradě se ovšem vyskytuje i její vzdálený příbuzný, rozrazil. Konkrétně rozrazil rezekvítek (Veronica chamaedrys). Je to hezoučká rostlinka, její drobné kvítky bývají většinou modré, ale polemizovala bych s básníkem, který v jakési dětské knížce kdysi zaveršoval:"rozrazile, rozrazila, proč ty nemáš kvítky bílé..." Rozrazil, který se nacpal do našeho trávníku přímo pod okno na slunce, ten vyšisuje skoro úplně doběla, že nebeskou v jeho kvítku skoro nepostřehnete. Sytě modrý, vysoký až jaksi směšně panovačný je v polostínu pod stromy, kde je vlhko. Z té oblasti zahrady si ho dokonce občas natrhám do malé kytičky, kterou dávám do výklenku do vázičky k svaté patronce, která hlídá náš dům. Kdyby toho rozrazili nebylo kolem mne venku všude tak plno, docela bych byla ráda, že ho tram mám, i když právě tenhle druh není ničím užitečný. Jen duši veršotepce kdysi opil snad víc než víno, když dal vzniknout básni, co začíná tak hezky: "Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil..."

2006-09-18T10:42:00.001-07:00

Když se na těchto stránkách trochu netradičně zmíním o černém bezu, nemějte mne za šílence. Černý bez, bezinky ( Sambucus Nigra) bych si nikdy dobrovolně nenasadila do zahrady, protože i jestli keř v době květu vypadá impozantně, jindy to žádná parády není. A když kvete, smrdí to jako kočičí čurání. Také pro něj není velkým doporučením, že nejvíc se mu daří na skládkách a rumištích. Bez je ovšem v mnoha směrech velmi užitečný a tak ten jeden keř, který se nám před léty rozrostl na rozhraní se sousedovic pozemky, příliš nehubím. Z jeho květů připravuji rychlou letní limonádu, sušené květy mívám na čaj, kterým rodinu léčím v případě nachlazení, ze zralých plodů je výborný likér, listy používám ve formě zábalu pro maminku při záchvatech revmatismu. Dokonce si stejný zábal chválila, když se jí ozvala ostruha v patě. Někdo čerstvé květy namáčí v těstíčku, smaží na oleji a pojídá, říká se tomu kosmatice. Přiznám se, že k tomuto pokusu jsem nikdy nenašla odvahu, takže jak to chutná, to vám nepovím.

2006-09-18T10:42:00.000-07:00

2006-09-16T09:17:00.000-07:00

Nikdy jsem se neodhodlala roztřídit na naší zahradě záhonky na okrasné a účelové. A tak se mezi trsy chryzantém, kopretin či pivoněk tulí také levandule, máta či dobromysl. Naše dobromysl obecná (Origanum vulgare) je už stará dáma, sazeničku jsem dostala někdy před patnácti léty. Za tu dobu se hezká rostlinka s kvítky fialovými jako mateřídouška rozrostla na statný keř. Její lodyhy se každý rok vytáhnou na dobrých 30 - 35 centimetrů a protože dobromysl (známá více pod názven oregano) je třeba na zimu krátce sestřihnout, přijdu tak pokaždé k litrové sklenici voňavého koření, když lodyhy v malých svazcích vyvážu, usuším a odrhnu. A žádná strach, že by se přes zimu obsah té sklenice nespotřeboval! Oregano nejlépe dochutí klasickou italskou pizzu, ale je stejně dobré na masu vepřovém či kuřecím a v mletých směsích. Ale dobromysl není jen chutné koření, ona je také léčivá. Její odvar uvolňuje křeče při kašli, uklidňuje žaludeční a střevní obtíže, působí močopudně i antidepresivně. A také lze jejím odvarem kloktat při krčním onemocnění či při zánětu dásní. Prostě, s dobromyslí na zahradě máte i na leckteré neduhy první pomoc po ruce. A navíc vypadá na zahradě i v sušených kyticích náramně dekorativně.

2006-09-14T09:07:00.000-07:00

Kdysi jsme bydleli naproti zahradnictví, což mělo tu výhodu, že jsme měli nejen stálý přísun čerstvé zeleniny, ale i květin. Baculatá paní pěstovala celé roky beze změny pouze karafiáty, hledíky a astry. Celé mé dětství stávala na stole váza s hledíky či s astrami, "protože udělají stejnou parádu, ale jsou cenově výhodnější," jak tvrdila jemně moje maminka. Ona výhodnost spočívala v tom, že dostačující kytička aster či hledíků stála na začátku těch časů tři koruny, když paní zahradnici začal dospívat syn a ona podražila na papírovou pětikačku, maminka hubovala, že ta ženská už neví, co za to chtít. No a karafiáty, ty stály dvě koruny za kus. Já milovala kytice aster i hledíků stejnou měrou - a pro obě ty květiny mi zůstalo v srdci slabé místečko dodnes. Hledíky pěstuji, nevím proč mi vycházejí jako letničky, když jsem se kdesi dočetla, že se jedná o rostliny vytrvalé. Dostaly se k nám ze Středozemí a z části Severní Ameriky. Podle výšky se hledíky dělí do čtyř skupin, já osobně považuji za nejvýhodnější skupinu nanum, která dorůstá výšky mezi 40 - 60 centimetry a je rozvětvená, vhodná jak na záhony tak k řezu. A ještě nakonec - moje maminka, nevím proč, říkala vždycky hledíkům kohoutky. A slovenský výraz je ještě roztomilejší a navíc výstižnější. Naši bývalí bratia jim říkají papulky, což bych volně přeložila jako pusinky nebop tlamičky.

2006-09-11T09:35:00.000-07:00

Když mi na zahradě cizopasí takové kopřivy nebo vlaštovičník, může mne čert vzít. Já vím, že jsou to užitečné rostliny, ale estetikou moc nehýří. V posledních létech se mi ale odněkud na záhonu objevuje divizna velkokvětá a tu nevyháním. Verbascum densiflorum je totiž potvůrka mazaná, jako kdyby věděla, které místo si vybrat, kde nebude překážet. Před domem jsem kdysi založila vešliký záhon nepravidelného tvaru a tam roste a kvete všechno možné, aby ten kus zahrady od jara do pozdního podzimka vypadal pěkně a upraveně. V kypré provzdušněné půdě se divizně výborně daří, i když odborné prameny uvádějí jako její nejčastější stanoviště navážky, rumiště a skládky. Divizna je bylina dvouletá, první rok mi vyhodí na záhonu stříbřitě plstnaté růžice listů a až v druhém roce z jejich středu vyrazí typická vysokánská lodyha s natěsnanými žlutými kvítky. Ty přímo zbožňují včely a jelikož na jejich bodnutí jsem alergická, jsem vděčná žluté divizně, že je vábí k sobě na záhon a mně že dají pokoj. Krom toho, že stvoly divizny vypadají na záhonu velmi pěkně, jsou mi i k užitku - jejich květy se totiž sbírají a suší. Obsahují silné barvivo, jímž si údajně ženy v dávném Římě barvily vlasy na žluto. Já je používám výhradně k léčebným účelům. Odvarem z květů léčím celou rodinu - hlavně při zánětlivých chorobách průdušek.

2006-08-15T02:17:00.000-07:00

Barvínek neboli brčál, Vinca minor, to je plazivá rostlina, kterou bych každému vřele doporučila na zahrádku. Ač se uvádí, že se barvínku nedaří v silně kyselé půdě, tak docela pravda to není. My máme u domu velmi kyselou půdu a tmavozelený brčál tam jen bují. Celé roky mu nevadil ani stín od sousedova ořechu, dnes mu nevadí přímé slunce, když ořech padl a skončil jako palivové dříví. Pravda, ta sytá zeleň poněkud vybledla, ale kvítky jsou stejně fialově modré jako dřív. Údajně existují i rostliny s kvítky výhradně modrými či bílými, pro mne ale barvínek musí mít tu zvláštní barvu kvítků mezi modrou a fialovou, jinak mi připadá jaksi podivný. Brčál tvoří husté koberce, kterými pronikne sotva který plevel, navíc je stále zelený. Obsahuje řadu alkaloidů, takže bych nikomu nedoporučovala se na něm popásat. Ale dříve byla jeho nať hojně využívána v léčitelství. Také byl používán při různých rituálech, například k zažehnávání duchů zemřelých. Já jsem žádné duchy nikdy zaříkávat nezkoušela, ať s barvínkem či bez něj, ale brčál, načechraný a jaksi neučesaný vidím na naší zahradě moc ráda.

2006-08-04T09:15:00.000-07:00

Část mé rodiny pochází z venkovského horského prostředí. Když moje energická prababička popadla kosu a navlékla gumáky, hned jsem věděla, že krávě a kozičkám nejde nasekat obyčejnou trávu, ale že jde "do bahýnka," jak se v domě říkalo. A nebylo to nepřípadné označení, protože chalupa stála na vršku a část pozemku spadal do nízké kotlinky, kde věčně věků stála trocha vody nebo přinejmenším pod botama bahnitě mlaskalo. To jsem si honem také navlékala holínky a šupajdila pro nůši, protože dole rostla silná, krásná a růžová rdesna, která jsem přidávala do kytic kopretin. Tráva tam nerostla, ale obrovské, snad metr vysoké listy, které podivně omamně voněly ještě když je bábrlinka vysypala z nůše v síni před chlévem na kamennou podlahu, Nijak jsem nemohla vypátrat, k jaké rostlině ty zajímavé listy patří a ta záhada mi vydržela skoro padesát let. Až nedávno jsem přišla na to, že babička krmila své zvířectvo listy devětsilu lékařského. Latinský název devětsilu (Petasites hybridus) je odvozen od slova petasos, což znamená široký klobouk, protože v dávnověku si lidé jeho listy chránili hlavy před sluncem a přesně to jsem někdy dělala i já. Devětsil kvete na dlouhatánské lodyze velkým šupinatým květem, což jsem znala z knih, ale já k babičce jezdila jen o pololetních a letních prázdninách a to mezi listy nekvetlo nic, takže jsem si to nedala do souvislosti. Oddenek devětsilu se časně na jaře sbírá a suší a připravuje se z něj droga, která pomáhá při křečích v žaludku, při astmatu a při zácpě a ještě při mnoha jiných zdravotních potížích, to jsem si ale přečetla až po létech v odborné literatuře. Babička, ač rostlinnou léčbu běžně praktikovala, s devětsilem při léčení nekamarádila, nevím proč.

2006-07-31T09:28:00.000-07:00

Kuklík městský - to je rostlina, kterou přímo nenávidím! Chci pevně věřit, že Pánbůh nebyl doma, když se kuklík ze všech zbytků a odpadků flóry zrodil sám od sebe někde na smetišti. Škoda, ani ten přídomek "městský" není moc výstižný, kuklík totiž otravuje úplně všude! Někde jsem četla, že jeho oddenek voní po hřebíčku a kdysi jím snad dokonce vzácný pravý hřebíček nahrazovali. Přiznám se, že nevím, co je na tom pravdy, nikdy jsem oddenek kuklíku neočichávala - když už jsem měla to štěstí a nějakým nestandardním nástrojem jako je ulomený nůž či tupá škrabka na brambory jsem jeho houževnaté kořeny vyrvala ze země. Kuklík mi vždycky připomíná ten cynický vtip o tchýni, která visí z balkónu a pozorovatel přitom praví:"Že se ale drží, mrcha, co?" Kuklík se také ze všech sil drží. A samozřejmě, úplně nejraději na místech, kde nemá co dělat - pod obrytými stromky a na záhonech. Zkuste jejich údržbu na pár týdnů zanedbat a najdete v těch místech nízké růžice kuklíku jako vyšité! A když si nenajdete čas a nezdecimujete je okamžitě, brzo z nich vyčouhne lomený stvol s dalšími listy a nakonec jeden či více žlutých pěticípích kvítků. A když ani pak nevezmete tuhle hrozbu vážně a necháte je odkvést, vytvoří kuklík na místě každého kvítku chlupatou nečesanou palici, která v sobě ukrývá semena. Zkuste projít takovou zanedbanou zahradou, kde se vyskytuje kuklík a zaručeně si na sukni či nohavici kalhot přinesete domů ochmýřená kuklíková semínka. Vyklepete je kamsi do trávy - a ó, všemocná přírodo! Příští rok se divíte, kde se na tom místě vzal ten sakramentský plevel kuklík, alias Geum urbanum. A tomu se také říká koloběh života!

2006-07-26T09:37:00.000-07:00

Jako malá holka jsem jezdila na prázdniny do hor, k babičce do chalupy. Babička byla stará a moudrá, žádná venkovská čarodějka, ale své znala. Mnoho běžných neduhů léčila místo klasickými léky bylinkami. Jednu rostlinu mělo v obzvláštní oblibě, říkala jí kolosáč. Mámu trápil žlučník, dostala odvar z kolosáče. Dědeček s chronickým zánětem močových cest dostával odvar denně, i když vrčel, že víc mu chutná pivo a vyhojilo by ho stejně tak. (Babička logicky prohlásila, že pivo je ale třeba z hubeného důchodu kupovat, zatímco kolosáč si nasbírá a nasuší zadarmo a tak měl děda s pivem krom neděle smůlu). Když já si natloukla koleno do krve, nepřišel na řadu jód nebo peroxid, ale horká voda, mýdlo a obklad z odvaru kolosáče. Když jsem se ale o té zázračné rostlině zmínila komukoli ve městě, každý nechápavě vrtěl hlavou. Musí jít o nějaký místní název, ve skutečnosti se jmenuje jinak. No jo, ale jak? V dostupných knihách jsem to neobjevila, internet neexistoval... Až po mnoha létech jsem víceméně náhodou zjistila, že se jedná o zlatobýl obecný ( Solidago virgaurea). Patří do čeledi hvězdnicovitých, kvete žlutě, je to vytrvalá rostlina a bývá vysoká až přes metr - odtud možná ten lidový název. Každopádně, teď už vím! A vy vězte se mnou, na jaké problémy zabírá kolosáč - pardon, zlatobýl!

2006-07-23T05:54:00.000-07:00

Penízek rolní (Thlaspi arvense) je plevel. Nejlépe se mu daří na rumištích, do zahrad a do záhonků se příliš necpe. Název se pro něj dobře hodí, z jeho dlouhého stvolu rostou stopky a na každé z nich je okrouhlý zelený - no penízek. Jako děti jsme my holčičky penízky otrhávaly a
dávaly jsme je na talíře panenkám, jako že je to čočka. A skutečně, i jako čočka to trochu vypadá. Na vrcholu má penízek rolní vždycky malou chocholku droboučkých bílých kvítků, ze kterých se penízky ještě neutvořily. Lidově se mu říká také holubí vole, kokošky nebo zmladina. Ale třebas je to plevel, jednou prý zachraňoval i lidské životy. Říká se, že když Hitler dobýval Leningrad, byl ve městě nesmírný hlad. A jak by také ne, obléhání trvalo šestset dní! V největší nouzi prý lidé sbírali plevelný penízek rolní a z jeho semen lisovali olej. Možná to nebylo vůbec špatné, v nati se vyskytuje česneková silice, když nať rozemnete v prstech, je cítit česneková vůně. Ale přesto jsem ráda, že jsem nemusela ochutnat penízkový olej v obléhaném Leningradu.

2006-07-17T08:48:00.000-07:00

Jitrocelů prý u nás ve vlasti roste jedenáct druhů. A ve světě mají ještě dvěstěpadesát příbuzných. Jsem ráda, že se celá ta famílie neusídlila u nás na zahradě, protože když se včas nedostaneme k posekání trávníku a jitrocel vyhodí na dlouhém šlahounu svůj chundelatý bělostný kvetoucí klas, je to k vzteku. Lodyha je totiž tak houževnatá, že ji napoprvé nezmůže ani výkonná sekačka. Až na tento drobný problém jsem ale vcelku ráda, že mám jitrocel tak příhodně po ruce. Ony totiž skoro všechny jeho druhy jsou léčivé. Nám za domem v hojné míře kazí trávník jitrocel prostřední, který má okrouhlejší listy a kvetoucí klas dlouhý, ale také jitrocel kopinatý (Plantago lanceolata), který je dokonce tak uznávanou léčivkou, že jej za mého dětství jako jediný vykupovaly lékárny. Já mám prostě lákárnu po ruce. V létě je pěkně čerstvá, šrámy a drobná poranění stačí pečlivě vyčistit a přiložit na ně rozdrcené jitrocelové listy - a v zimě mám v látkovém pytlíku nasušeno do zásoby a používám k léčení silný odbar. Mimochodem - u jitrocele je léčivý i kořen a tak se pranic nestydím, když to občas za domem zplanýruji trochu do hloubky a jitrocelovou kolonii poněkud omezím. Pokud se do toho také dáte a začnete se sběrem, prohlédněte si pozorně listy jitrocele kopinatého a hned vám bude jasné, proč má tolik lidových názvů na jedno brdo: beraní jazýček, psí jazyk, jazýček, olověný jazýček nebo volský jazyk.

2006-07-11T09:59:00.000-07:00

Mám velmi ráda kopretiny a je mi jedno, jestli jsou velkokvěté zahradní nebo ty drobnější luční. Je pravda, že kopretina má jednu nevýhodu - ve váze ve větším množstvím nevoní ba skoro smrdí. Její dekorativnost ovšem tuto nepříjemnost hladce vyváží. Ostatně není třeba kopretiny aranžovat v ohromných pugétech, do kytice stačí několik kvítků a prozáří i nejtmavší zákoutí. Také ve váze dlouho vydrží! Zahradní velkokvěté kopretiny dělají velkolepý dojem na záhonu i jako soliterní trs někde stranou, mají ale rády slunce, ve stínu jsou vycmrndlé a moc se jim nedaří. Zato když jsou na slunci a mají dostatek vláhy, rozmnožují se jejich trsy nesmírně rychle, květy jsou skutečně obrovské a ve velké spoustě, stvoly a listy mají nádhernou statnou pevnost a jsou sytě tmavozelené. Kdybych si ale mohla vybrat, dala bych přednost plné louce obyčejných kopretin bílých, jaké rostly u babičky v Krkonoších. Krávy je spásaly, sekáči je kosili za rosy a mně to mohlo srdce utrhnout, zabíjet tolik nádhery, i když je jí ještě na nedozírné louce tolik! Kopretinou se prý kdysi zaháněl kašel, mírnila horečka a léčil oční zánět. No nevím, nikdy jsem to nezkusila.
Kopretině se po latinsku říká chrysanthemum, takže s kým je příbuzná je jasné. Co mne ale rozesmálo je, jak něžně se jí říká na Slovensku: králik biely! Proč má české lidové názvosloví pro ni jména jako buličí oko, husar či rmenec netuším. Ale jedno jméno je naprosto přiléhavé - říká se jí také velká sedmikrása.

2006-07-05T03:12:00.000-07:00

Zemědým lékařský je rostlinka, která mně osobně velmi leze na nervy. Patří mezi makovité, ač se máku pranic nepodobá. Vypadá skoro jako dymnivka, ovšem hodně podvyživená, jen takový odraz, pára nad hrncem. Proč se mu říká "lékařský" suď bůh, nikde jsem se neodčetla, že by byl něčím užitečný. Ale u nás na zahradě se naparuje, jako by byl jedinou kytkou na celém světě! Nejraději má obryté mísy okolo ovocných stromů. Pěkně si počká, až je rycími vidlemi uvedu do toho správného stavu a potom si v nakypřené půdě vyraší dobře na půl metru. Jeho hlavní název chápu, skutečně vypadá, jako dýmem očouzený, takový zamořený. Pobledlé, šedozelené lístečky a droboučké, narůžovělé kvítky v latě řídko nad sebou, jako by se na víc nedokázal zmoci. Velebná přírodo, že ten ale klame tělem! Latinsky se mu říká Fumaria officinalis, ale lidový název je mnohem výstižnější, často se mu říká zemská pára. Ale někde také planá routa nebo polní routa. Což o to, kdyby zůstal na okraji polí a v lukách, nic bych proti němu neměla, ale v zahradě ho nechci a soustavně ho vytěsňuji. Naštěstí i při své křehkosti mu nadzemní části narůstají hodně košatě a kořeny má slabé a mělké, není těžké jej v nežádoucích oblastech zdecimovat. Stejně tam příští rok naroste zase, hajzlík jeden!

2006-06-29T09:13:00.000-07:00

Čičorka pestrá je další z divoce rostloucích květinek, kterou mám moc ráda. Škoda, že k ní stvořitel byl moc macešský a nadělil krásným složeným kvítkům ve spoustě fialových odstínů tak pokroucenou lodyhu, že se nehodí do vázy. Ale možná právě to byl úmysl a projev zvláštní přízně, možná ten Všehomír vytušil, že jednou povstanou na této planetě šílenci, kteří nebudou přírodu obdivovat pod modrým nebem, ale budou si z ní chtít odnášet domů a květenu cpát do váz, mnohdy dokonce pořádně nevkusných. Samozřejmě, to je hodně nadnesené, každou květinu jde nějak naaranžovat do kytice, ale do té typické luční všehochutě se čičorka nehodí. Coronilla varia, jak se jí říká po latinsku, neroste ovšem jen na mezi - dovede proniknout i do nepříliš udržovaných zahrad. Když jsme skoro před třiceti léty koupili chalupu, na místě jediného a navíc úplně zanedbaného záhonku bujela velmi vesele! Tenkrát mne ale nepotěšila a v rámci civilizování záhonu jsem ji nemilosrdně hubila. Trvalo řadu let, než ze záhonu zmizela. Později jsem si v jedné knize přečetla, že mívá kořeny hluboké až dva metry! Potvůrka, vypadá tak křehká, ale je dobře vybavená na přežití. A to nejen jedním způsobem! Na louce je bezpečná před krávami - obsahuje v sobě malé množství jedu, což krávy vycítí a vyhnou se jí. Čičorka patří k motýlokvětým, čili bobovitým, má tedy velice rozvětvené příbuzenstvo, od hrachoru po jetel. Lidově se jí říká vlčí hrách. Někomu se ten název plete s vlčím bobem, ale opravdu se jedná o jinou rostlinku - i když zmíněný vlčí bob je také jedním z jejích bratránků.

2006-06-20T09:14:00.000-07:00

Jistě už každý člověk někdy viděl vlaštovičník větší - po latinsku řečeno Chelidonium majus - ale možná o tom ani neví. Určitě si ale vzpomene, když řeknu: je to potvora nepěkná. Malé, žluté, čtyřčetné kvítky nikoho neokouzlí a rozvětvená, chlupatá lodyha s hojným olistěním také ne. Navíc jedna rostlina dovede narůst téměř až do metru a na šířku zabere podle toho! A je vytrvalá, nacpe se úplně všude! Roste nejen na rumištích a podél venkovských zdí a cest(kde by to nikomu nevadilo), ale klidně se vetře i na zahradu do záhonů a jednou jsem našla mrňavou rostlinku i na hřbitově, na našem rodinném hrobě. To mne skoro urazilo!
Tato nevítaná potvůrka patří do čeledi makovitých, ačkoli máku se vůbec nepodobá. A rod chelidonium se prý vyskytuje jen v tomto jediném druhu. "No zaplaťpánbůh," řekla bych málem. Rostlina je totiž úplně prostoupená jedy, od kořenů po květ. Alkaloidy způsobují ve větších dávkách zástavu dechu, požití vlaštovičníkového mléka dráždí sliznici i pokožku, může dojít až na zvracení a krev v průjmu i v moči.
Pro vlaštovičník ale v plné míře platí, že co je jedovaté, může být za určitých okolností také léčivé. Z toho důvodu se sbírá jeho nať a na podzim, když obsahuje nejvíc účinných látek, také oddenek i s kořeny. Z nich vyzískaná droga například uvolňuje křečovité bolesti, působí antibioticky, zvyšuje tvorbu žluči a snižuje bušení srdce. - a to jen tak namátkou. Nikomu bych ale nedoporučovala, aby se pokoušel drogou z vlaštovičníku léčit sám, i když podle knih by pravděpodobně přípravu tinktury zvládl - na to je ta košatá potvůrka příliš nebezpečná.
Staré babky kdysi doporučovaly potírat již zmíněným vlaštovičníkovým mlékem bradavice, že potom zmizí. Mléko je hustá, sytě žlutá tekutina, která prýští z celé rostliny a je pravda, že skutečně vím o několika případech, kdy byla taková léčba bradavic úspěšná. Ovšem ještě jednou pozor! Za bradavice se velmi snadno zamění různá mateřská znaménka a na ty se naopak vlaštovičník používat nesmí. Takže i bradavice je snad vhodnější přenechat moderní medicíně!
A tak to jediné, co si může bezpečně připravit každý laik, je vlaštovičníková koupel nohou při napadení plísní. V tom případě musí použít silnější odvar.

2006-06-13T09:18:00.000-07:00

Skoro na každém poli roste dodnes mezi obilím křehká květinka s fialovými kvítky - ostrožka stračka. Jako děti jsme ji trhaly a vkládaly do kytic kopretin. Jí hodně podobný - jako by to byla ostrožka nějakým čarodějem tak třikrát zvětšená - je orlíček planý (Aquilegia vulgaris). U babičky v Krkonoších rostl na jedné louce pod lesem velmi hojně. Přirom už tenkrát jsem si o něm vyhledala v knize údaj, že roste po celé severní polokouli, v Americe i v Asii asi v padesáti druzích, ale u nás se vyskytuje jen tenhle jeden druh a to ještě dost vzácně! Jak je to s ním v přírodě dnes netuším, patrně už je vyhuben, jako tolik ostatních rostlin. Zato lidé od té doby z původního divokého orlíčku vypěstovali spoustu zahradních odrůd, které mají mnohem větší květy a dokonce i různé barvy, znám například bílou, růžovou nebo různé odstíny purpurové. Jedno ale mají všechny společné s tím divokým zakladatelem - v lékařství ani v léčitelství by se neuplatnily, jsou výlučně na okrasu. Tomu divokému se lidově říká také cvrček, kohoutek nebo vorlíček a nevím proč, někde dokonce třasáček.

2006-06-07T01:44:00.000-07:00

Světlík lékařský jako název rostliny asi v posledních létech dost vstoupil do lidského povědomí, od té doby, co se lékařská věda zase v hojné míře přiklání k bylinným výtažkům. Světlíková mast nebo gel, to je dobré na unavené oči. Jak ale světlík vypadá, to asi tuší jen málokdo, pokud si jeho obrázek nevyhledá někde v knize nebo na internetu. Já se se světlíkem seznámila úplně obráceně. Když se o prázdninách na louce u mé krkonošské babičky včas posekalo a shrabalo, objevila se v trávě nizoučká rozvětvená rostlina s motýlovitě rozkřídlenými bílými kvítky. Každý kvítek měl uprostřed jakoby rozevřenou žlutou sametovou tlamičku a v ní dva černé stíny jako zlomyslné zoubky. Hned jsem s tím zázrakem pospíchala domů a začala hledat v nové tlusté knize o co jde, až jsem vítězně vykřikla:"To je světlík!" Kniha navíc tvrdila, že světlík lékařský (Euphrasia rostkoviana Hayne) patří do čeledi krtičníkovitých, že celá čeleď dostala jméno od krtičníku a to asi proto, že jím lidé kdysi léčili takzvané krtice, po dnešním tuberkulózu krčních žláz neboli skrofulózu. Moje babička nebyla žádná vědma, ale jako snad každá vesnická babka, o rostlinách měla docela slušné znalosti. "Ambrožka," řekla rozhodně, když mi mrkla přes rameno. "Někdy tomu řikaj bradavník," dodala. "Ty, ďouče, nemuselo by ses tolik flákať, sbírej kvítka a suš!" Nepotřebovala jsem překlad do češtiny, jen jsem se zeptala, k čemu. "Na voči." zněla stručná odpověď, babička časem nikdy neplýtvala. Protože jsem ji měla ráda, snažila jsem se. Byla to ale úmorná dřina, klečet na kolenou a do dlaně kvítek po kvítku otrhávat to malé rozkřídlené nic . Kolena jsem měla pravidelně zelená a celá otlačená a na sušícím sítu mnoho nepřibývalo. Je ale pravda, že v zimě mi trocha světlíkového odvaru přišla často vhod. A je také pravda, že dnes mi přijde mnohem víc vhod, že si bez toho lezení po kolenou mohu koupit chladivý světlíkový gel v lékárně.

2006-06-03T01:56:00.000-07:00

Kdo by si představoval, že pomněnka je vždycky jen modrá, velice by se mýlil. Zaprvé i těch modrých existuje docela dost odstínů, zadruhé já mám na zahradě například odrůdu, která kvete bíle. Je to vděčná rostlinka, kvete mi v polostínu u jezírka už od konce dubna do konce května. Pomněnka se ale běžně vysazuje i na obruby záhonů a snese také pěstování v hrnku. Nejraději ovšem mám tu potvůrku z rodu drsnolistých neboli brutnákovitých, kterou najdeme divoce v přírodě kvést někde kolem potůčků. Je to pomněnka bahenní (Myosotis palustris), která tam mrká mezi ostatní zelení sytě modrými kukadly. Ne nadarmo ji lidové názvosloví dává často jména, která mají něco společného se zrakem - třeba rybí očko, pánbíčkova očička nebo velmi pěkně okotěšinka. No, méně pěkně také žabí vočka nebo vraní očko, br! Ale také hezká jména pro ni jsou zuzanka, vzpomínáček, kašička, myší ouško nebo andělíčky. Snad nejvíc rozšířený je ale název nezabudka, tak říkávala pomněnkám ještě moje babička. Ty divoce kvetoucí nikdy netrhám, ale zahradní mi někdy poslouží jako doplněk kytičky, kterou dávám na stůl. Stačí do úzké vázičky jeden tulipán a stvol kvetoucí pomněnky, který dole zbavím mohutných listů - a hned to vypadá dobře!

2006-05-29T06:11:00.000-07:00

Vlčí mák ( Papaver rhoeas) patří do nepočetné čeledi makovitých. Já vím, tohle není nijak objevné, jak v takových případech tvrdila moje věkovitá babička: "To by němej neřek, kdyby mu hubu roztrh." Vlčímu máku se daří skoro na každém smetišti. Čím víc je ho v poli, tím víc to naštve hospodáře, i když na pohled je to krásné. Vlčí mák je jedovatý, nevím jak dnes, ale za našeho dětství se sbíral pro lékařské účely. Se sušením ale bývaly potíže, nesměl zčernat, jinak ho ve sběrně nechtěli. I suchý se musel uchovávat ve tmě, aby nepřišel o svoji osobitou barvu, protože jak říkaly moudré lidové průpovídky, v barvě je všechna jeho síla. Dnes už si holčičky na hraní nedělají makové panenky, z jejich přízně je dávno vytlačily hubené barbíny a ošklivá čůrací miminka, i když si říkám, jestli to není trochu škoda, dětská odpoledne s makovými panenkami bývala moc hezká. Občas je někde k vidění zakrslý, jakoby hubený mák - ten ale není vlčí, je to mák polní. Pozná se podle protáhlých makoviček s víčkem, které nahoře dobře nepřiléhá. A mák polní se nesbíral - ten prostě jen tak nějak byl...

2006-05-24T04:42:00.000-07:00

Heřmánek pravý - Matricaria chamomilla - se už roky pěstuje na polích jako užitková rostlina a to má štěstí, protože mezi okrasnými by se zaručeně neuplatnil. Je tak nenápadný se sými droboučkými bílými kvítky s vyvýšeným žlutým středem! Nicméně, heřmánek nemusí hýřit krásou, protože se prosazuje léčivými vlastnostmi, které uznává i současná věda. První dětské bolení bříška můžeme zahnat heřmánkovým čajem, při rýmě je dobré čaj pít a zároveň inhalovat nad horkým odvarem, heřmánek působí také protizánětlivě, je vhodné ho používat ke studeným zábalům, ale chybu neudělá nikdo, kdo odvar použije třeba k vymytí menšího poranění - a velmi příjemný je i do večerní koupele. (Blondýnky si kdysi po umytí oplachovaly vlasy heřmánkovým odvarem, aby jim voněly a dostaly krásný odstín, ale v tomto bodě už bych dnes opravdu doporučovala raději příklon ke kvalitní vlasové kosmetice). Někteří lidé mohou být na heřmánek alergičtí, to je nutné vědět dřív, než jim začneme vnucovat jeho dobrodiní. V přírodě se heřmánek často plete s heřmánkovcem nebo s heřmánkem terčovitým, popřípadě se rmenem. Vcelku by to nevadilo až na drobný detail - žádná z těchto rostlin léčivé účinky nemá.

2006-05-20T02:00:00.000-07:00

Lýkovec jedovatý (Daphne mezereum) pochází zhruba z padesáti druhů lýkovců, jako jediný je však přímo přecpaný jedovatou pryskyřicí mezereinem. Jedovaté jsou i jeho krásné červené bobule - středně velký pes například zdechne po požití pouhých pěti. Ale protože lýkovec se musí také nějak množit a oddenky by to bylo hodně zdlouhavé, drozdovití ptáci jsou proti jedu rezistentní. Mohou sezobat bobulí, kolik se jim zamane a nestane se jim nic. A protože pecičku z bobule nestráví, v trusu tak vlastně rozesévají lýkovec do širšího okolí. Už za mého dětství patřil lýkovec mezi chráněné rostliny, u babičky v Krkonoších ale rostl na kraji lesa v docela hojném množství. Z bohatě ilustrované knihy jsem věděla, že kvete drobnými, krásně fialovými kvítky, ty jsem ale dlouho neviděla na vlastní oči, protože lýkovec kvete v lednu či v únoru, a když jsem přijela k babičce na jarní prázdniny, providelně už byl odkvetlý. Až jednou se nějak poštěstilo a já pobývala u babičky tak vhodně, že jsem na kraji lesa objevila zářivě fialový palouček! Jednu menší lodyhu jsem opatrně odřízla dětským nožíkem a vylisovala si ji do herbáře, ale i když to bylo na babiččině soukromém pozemku, táta se dost zlobil, když to objevil. Prý kdyby to udělal každý... a to měl samozřejmě pravdu! Lýkovec je známý celá staletí, říkalo se mu lejkovec nebo vlčí lýko a když Evropa začala obchodovat se zámořím a poznala exotická koření, přibyl k názvům také divoký nebo vlčí pepř.

2006-05-17T05:26:00.000-07:00

Měsíček neboli calendula. Pěstuje se snadno, semena stačí v dubnu vysít do špetek asi 30 cm. od sebe, nejlépe na slunce. Ale je nenáročný, dá se pěstovat i na sebemenším záhonku a dokonce i ve větších nádobách někde na balkóně. Jeho květy bývají žluté až sytě meruňkové, často se stává, že se barvy střídají i na jedné rostlině. Je hustě olistěný, listy jsou maličko chlupaté a lepkavé. Je pravda, že proto se na měsíček často vrhají mšice a také jeho specifický pach nemusí každého hned okouzlit, ale má také své velké přednosti. Na záhonech trsy měsíčků v kombinaci s nízkými rostlinami, například s modrými lobelkami, vysloveně zdobí. Plnokvěté odrůdy oživí ve váze jakoukoli kytici. Navíc se z květů vyrábí měsíčková mast, která má uklidňující a hojivé účinky. Nepředpokládám, že právě tu by si někdo začal připravovat podomácku, když se dá dnes koupit v každé lékárně, ale stejné účinky má odvar z květů, který lze při nečisté pleti použít na obklad obličeje nebo celkově do koupele. Prostě, ony ty naše prababičky moc dobře věděly, proč měsíček (netík), nescházel snad na žádné z jejich mrňavoučkých předzahrádek.

2006-05-14T05:51:00.000-07:00

Velice ráda vidím na upravených zahradních záhonech sasanku věncovitou (Anemone coronaria). Bohužel, vídám ji tam málokdy, ostatní lidé asi nesdílejí tuto moji náklonnost. Přitom je to škoda, sasanka je velmi hezká a docela nenáročná květinka - spokojí se polostínem někde pod stromy. Množí se hlízami, vyrůstá do výšky 25 - 40 cm. a krásnými miskovitými květy v bílé, červené, růžové i modré barvě zdobí zahradu od dubna do května. Jejími sestřičkami jsou sasanka hajní s bílými, zespodu trochu narůžovělými kvítky a čistě žlutě kvetoucí sasanka pryskyřníková, ty se však v zahradách nevyskytují, jako třeba divoce rostoucí petrklíče nebo macešky, které tam nikdo nesel ani nesázel a najednou tam prostě jsou. Tyto "sestřičky" rostou divoce v lesích na vlhkých stinných místech a často tam vytvářejí celé malé paloučky. Kdysi se takové daly vidět i podél cest v kunratickém lese, ale zda tam ještě stále rostou netuším.

2006-05-12T09:59:00.000-07:00

Mochna - docela hezká květinka, řekl by asi někdo. No, já nevím... do vázy se to dát nedá, na pohled je to mrňavé, plazí se to někde mezi ostatní vegetací. Ještě ke všemu se s mochnou docela dost nadělá - botanici se v ní asi vyžívají, protože jen v mé dětské knížce ji rozlišují na mochnu husí, mochnu pětilístek, mochnu nátržník, mochnu jarní, stříbrnou a bílou. Což o to, na těch obrázcích vypadají rostlinky docela pěkně, ale všechny tak nějak na jedno brdo, krom mochny bílé, která se od nich - jak to má v názvu - liší barvou. Krom toho ano, proč to nepřiznat: jsem zaujatá! Nemám ráda mochnu! Ani husí, ani jarní, ani jak se všechny ty potvory jmenují! Nepoznám, která z nich se mi už před léty usadila v nádherně kvetoucí a pečlivě budované suché zídce a nejde vypudit. A tak nemám ráda mochnu! Žádnou! Howgh!

2006-05-06T05:48:00.000-07:00

"Pán pán pán - tulipán", prozpěvovala mi babička kdysi. Sama si na tulipány moc nepotrpěla, v její horské domácnosti napřed louky před jejím skrčeným domečkem vykvétaly divokými narcisy a později to byly obrovské kopretiny, modré zvonky a pod kamennými "hrobkami" vzácně i zlatohlavé lilie. Já mám pro tulipány slabost a když jsem se domohla vlastního domu - bohužel jen rekreační chalupy - hned první rok jsem nakoupila baculatých cibulek "neúrekom", jak by pravili naši tehdejší bratia Slováci - a nacpala jsem je bez ladu a skladu snad na všechny záhony. Tulipány se snažily a kvetly ve skupinkách ostošet, tu žluté, růžové, purpurové či papuškovité... Po čase se mi ale všechno vymklo z rukou, snad včeličky a příroda zapracovaly. Dnes na jaře vstoupím na zahradu - a všude kolem sebe vidím jednotně oranžové tulipány se žlutým žíháním. No nic, když pár květů seříznu hodně šikmo a dám je do starého pivního džbánu s bílou polevou, zdobí v kuchyni právě tak jako ty dřívější v mnoha odstínech

2006-05-04T13:12:00.000-07:00

Jestlipak víte, co jsou to slzičky panny Marie? No ano, mluvím o kytičce! Tak jí vždycky nazývala moje prababička a já nevědala, o kterou jde, protože babí mi nemohla tu květinku názorně ukázat, poblíž prý nikde neroste... Až když jsem dostala ku vzdělání tlustou knihu ROSTLINY s kresbami Karla Svolinského a s průvodním slovem od Jaroslava Petrboka, přišla jsem na to, že musela myslet hvozdík - hezoučkou křehkou květinku, připomínající miniaturní karafiátek. V přírodě jsem se s ní setkala jen několikrát, v nevelkých trsech na mezi. Poprvé jsem podlehla dětskému ničitelskému pudu a barbarsky jsem z trsu oškubala všechno kvetoucí do malé kytičky, ve váze to vydrželo docela dlouho. Příště už jsem nemohla, najednou mně vzala za srdíčko křehká hrdá krása té malé rostlinky, její důmyslně kolínkatý stvol, šedavé, dospod zkroucené lístky i malý, dokonalý květ. Možná jsem tenkrát začala chápat, že lidová fatazie nezná mezí. Podle jedné pověsti prý kdysi Kristova matka sejmula z kříže tělo svého umučeného syna a přitom tak zoufale plakala, že božskou mocí z každé její krvavé slzy vyrostl v jejích stopách jeden kvítek...

2006-05-02T13:17:00.000-07:00

Chrpa luční - divíte se, jak mne napadla, když jí do květu zbývají jistě skoro dva měsíce? Prostě nevím. Mám ji ráda. Tu drsnou lodyhu a kopinaté listy pochopitelně ne, ale květ má moc hezký, růžově fialový, složený z trubkovitých kvítků - vypadá jako rozcuchaná. Chrpa roste skoro všude na mezích, na pastvinách i na uhorech. U babičky na venkově jí rostlo na jedné louce tolik, že když přišel čas květu, louka vypadala zdálky celá jako do fialova. Když teta sekala krmivo pro krávy, chrpy jsem jí z něj k její nelibosti vytahovala a snažila se je urovnat do kytice, ale výsledek byl tak nevalný, že jsem to brzo vzdala. Chrpa vypadá pěkně právě jen na té louce a mezi, ale uvít z ní líbivou kytičku - to ne! Ale v kytici kopretin a zelených lučních trav vypadalo pár jejích rozvrkočených kvítků moc pěkně!

2006-04-29T06:43:00.000-07:00

Meduňka: není to zrovna rostlina, která by rozechvěla srdce a okouzlila zrak, ale je tak užitečná, že se o ní nemohu s nadšením nezmínit. Pokud se jí rozhodnete pěstovat na zahradě, moc dekorace tam neudělá, vypadá úplně jako kopřiva a navíc je dost dominantní, brzo se zozlézá do široka a utiskuje své sousedy. Je nutné ji sázet s tímto vědomím! Když má dost prostoru a dostane kolem sebe vkusnou ohrádku aby nepoléhala, dovede vypadat docela zdobně. Volný prostor kolem ní lze vyplnit jarními cibulovinami a mělce kořenícími ozdobnými trsy trav - nebo stačí zasypat mulčovací kůrou. Meduňkový čas působí příznivě na nervy, klidní rozbouřený organismus, dobře se po něm spí (maličko snižuje tlak) - a když vaříme z čerstvé nati, je i velice chutný . Odvar z meduňky se hodí i do zklidňujících koupelí. V kuchyni lze využít meduňkové listy do salátů ovocných i zeleninových, i jako ozdobu do chladných letních dezerů a nápojů.

2006-04-26T11:35:00.000-07:00

K pelyňku jsem v dětství měla vztah vzácně vyrovnaný - byl mi lhostejný. Nepřipadal mi odporný jako například žahající kopřiva dvojdomá, ale neby ani tak krásný, abych si ho chtěla trhat do kytice. Ostatně jeho silné tuhé stvoly moje dětská ruka nikdy ani nedokázala uškubnout. A protože roste převážně na smetištích a vůbec na hodně zanedbávaných pozemcích, příliš jsem s ním nepřišla do styku. Kdy jsme se ale seznámili velice velmi bylo v časech, když jsem byla nucena zanedbávat chalupu a trávník tam ani zdaleka nebyl dobře udržovaný. Z blízkých příkopů to k nám odněkud muselo zavát nežádaná semínka a najednou se u nás hlásilo o právo na život hned několik statných rostlin pelyňku. Můj muž se při zjištění toho nadělení hned hnal po špičatém rýči - a že jim od toho příživničení na našem rázně odpomůže. Ale já mu v tom na poslední chvíli zabránila. Pelyněk se přece přidává do domácího saké, aby mělo pikantně nahořklou chuť! No, rostliny jsem ubránila. A ony mi jakoby z vděčnosti daly na saké tolik materiálu, že jsem obdarovala všechny kamarádky a sousedky a ještě by stačilo na příštích několik let - děkuji, nechci!

2006-04-24T14:10:00.000-07:00

Tak prý je jarní krásná květina také koniklec! A já vážení, vážně nevím! Já znám jen výraz "Kecy v kleci," - to vždycky říká jedna moje kamarádka, když si úplně neví rady kdykoli a s čímkoli, to ale asi nebude úplně to pravé ořechové! Ten pravý koniklec je habitu statného, květu purpurového ( potud historikum) a je jakoby chlupatý! Jo, docela hezoučce, ne jako nějaký pavouk nebo tak něco! A také je už celé roky chráněný!!! Ano, to všechno o něm vím. A přesto jsem ho ještě dosud nikdy na vlastní oči nikdy nespatřila! To tlevize je asi vážně dar lidstvu - tam totiž před několika dny ukazovali louku plnou chundelatých konikleců!

2006-04-23T08:20:00.000-07:00

Koniklec mne jako jedna z jarních květin bral vždycky hodně za srdíčko: tak líbezně kosmatý a nádherně purpurově zbarvený! Ale co si s ním mám počít jako alerlik, který poslední roky jen hltá prášky a málem skomírá ve stínu jarního pylu? S čelem smutně skloněným vítám rozkvetlé břízy, pokorně skláním hlavu před zelenými jalovci . Jen co tu své slovo odevzdá moje máma, bude mi trapné přiznat, že se dusím. Přiznat to - a cokoli jiného- je mojí slabostí. To vím, to znám a to je pravdou pravdoucí...!

2006-04-20T12:45:00.000-07:00

I když v přírodě konečně sotva začalo jaro, pro mne už je dávno pryč. Já si totiž jaro spojuji s mimózou. Předesílám: nevím, že by byla něčím užitečná! Přesto si ji vždycky kupuji, jen se objeví v květinářství. Její chundelaté žluté kouličky kvítků visí na tenkých latách jako malá sluníčka a ten pohled nesmírně lahodí mé duši. Jenomže brzo svrasknou a zahnědnou a to je signál, že ji mám vyhodit - ale to už musí být jaro i za okny, nemá-li na mne padnout depka! Jednou jsem si pojem "mimóza" vyhledala ve slovníku. Doslova prý to znamená "citlivka, rostlina s listy citlivými na dotek." Nic proti tomu, ale nepřipadá některým lidem rozkošná až k sežrání? Jak jinak si vysvětlit, že stejným názvem se honosí i některé kuchařské výtvory? Třeba chřestová mimóza nebo vejce mimóza???

2006-04-11T12:15:00.000-07:00

Vždycky mne překvapovalo jméno drobné, nenápadné a nenáročné květinky z čeledi hvozdíkovitých: silenka nadmutá. Moje babička říkávala, že nadmutá je kráva nebo koza, když se moc nažraly, ale kytička? I když chápu, že je to podle kulovitě nafouklého kalichu, ani trochu se mi to jméno nelíbí. To Slováci jí nazývají přece jen slušněji: silenka obyčajná. I když ani tak
obyčejná není. Obsahuje saponiny, třísloviny, minerální látky a kdovíco ještě. Dá prý se proto využít v lidovém léčitelství, když se čerstvé rostliny podrtí na kaši a obklad se přikládá na spáleniny nebo špatně se hojící rány. Přiznávám ale, že jsem to raději nikdy nezkoušela.